Pro myslivce jsou Vánoce připomínkou toho, že nejsou pány lesa, ale jeho správci. Že mají chránit, ne rušit. A že skutečná radost nepřichází z úlovku, ale z vědomí, že zvěř přečká zimu v dobré kondici.

Tradice a klid lesa od Elišky.

Když se krajina zahalí do ticha a mráz vykreslí na okraje lesa jemné krajky, vím, že přichází čas, který mám v mysliveckém roce ze všeho nejraději. Vánoce. Nejsou to jen svátky světel, koled a rodinných setkání, ale také období hlubokého klidu, který by měl prostoupit celou přírodou. Jako myslivkyně cítím v těchto dnech ještě silněji odpovědnost za zvěř, za les i za rovnováhu, kterou se snažíme celý rok udržovat.

Ticho, které léčí
Vánoční čas je v revíru jiný než zbytek roku. Les utichá. Kroky člověka jsou slyšet na dálku, sníh pod nohama tiše křupe a každé pohlédnutí mezi stromy má v sobě cosi slavnostního. Zvěř je v tomto období citlivější, šetří každou energii, a proto je klid tím největším darem, který jí můžeme dát. Omezujeme zbytečné pochůzky, nesháníme se za výkonem, ale spíš za pozorováním a péčí.

Přilepšení od srdce
Jednou z nejkrásnějších vánočních povinností je chození ke krmelcům a zásypům. Ne proto, že bychom tam chodili jen o svátcích (péče o zvěř je celoroční práce) ale proto, že o Vánocích má zvláštní atmosféru. Do krmelce přinášíme seno voňavé po létě, řepu, jablka, kaštany nebo žaludy, které jsme si schovávali už od podzimu. Každý kousek potravy má svůj význam a musí odpovídat potřebám konkrétní zvěře. A ve vánoční čas přilepšuji nejen do krmelce, ale i hezky ozdobíme lahůdkami nějaký stromeček. Jelikož není vhodné a bezpečné pochutiny zvěři vázat přímo na stromeček, většinou je položím pod něj. Například křupavé mrkev, nějaké to jablíčko a trochu oříšků. Pamatuji si, jak mě starší kolegové učili, že „vánoční přilepšení“ nesmí být rozmazlováním. Zvěř potřebuje především klid a kvalitní objemné krmivo, ne lidské dobroty. Přesto se do krmelce vždy snažím dát něco navíc. Ne kvůli zvěři samotné, ale kvůli tomu pocitu, že i my myslivci dokážeme v tichosti poděkovat přírodě za celý rok.

Co do krmelce patří a co naopak ne
Právě v období Vánoc je důležité připomínat, že dobrý úmysl může napáchat i škodu. Do krmelce patří především krmivo, na které je zvěř zvyklá a které odpovídá jejímu přirozenému jídelníčku. Základem je kvalitní seno, letnina, sušené byliny, větvičky listnatých dřevin, u spárkaté zvěře také řepa, mrkev, jablka, žaludy či kaštany podávané v rozumném množství. Vše musí být čisté, nezplesnivělé a podávané pravidelně, aby si zvěř mohla na přikrmování bezpečně navyknout.

Naopak do krmelce rozhodně nepatří zbytky od vánočního stolu. Pečivo, cukroví, slané nebo kořeněné potraviny, zbytky chleba, těstovin či dokonce maso mohou zvěři vážně uškodit. Stejně tak nevhodné jsou plesnivé plody, nahnilá zelenina nebo nárazové „přilepšení“, které naruší trávení zvěře. I o Vánocích platí, že méně je někdy více a největším darem je správná péče a klid.

Myslivecké Vánoce a tradice
Myslivost je protkána tradicemi a Vánoce v nich mají své pevné místo. V mnoha revírech se dodnes dodržuje zvyk, že na Štědrý den nebo na Boží hod vánoční se jde společně ke krmelci. Někde se zapálí svíčka, jinde se pronese krátké poděkování lesu a zvěři za to, že nám umožňuje být jeho součástí. Není to žádný okázalý obřad, spíš tichý okamžik sounáležitosti.

Další tradicí bývá myslivecký vánoční stůl. Na něm nechybí zvěřina, která je symbol úcty k ulovenému kusu i k práci, která za tím stojí. Před jídlem se často pronáší krátká zdravice, připomínající svatého Huberta, patrona myslivců, a hodnoty, na kterých naše poslání stojí: úcta, pokora a odpovědnost.
V některých rodinách se dodnes vypráví, že o půlnoci na Štědrý den zvěř v lese „mluví lidským hlasem“. A i když víme, že je to jen pověst, stejně se mi pokaždé zdá, že les v tu noc dýchá jinak. Jako by si i on uvědomoval výjimečnost okamžiku.

Vánoce jako zrcadlo myslivosti
Vánoční čas nám myslivcům nastavuje zrcadlo. Připomíná, že naše práce není jen o regulaci stavů a dodržování plánů, ale především o vztahu k přírodě. O schopnosti zpomalit, vnímat a chránit. Zvěř nepotřebuje mnoho. Jen klid, rozumnou péči a respekt. Když se vracím z lesa domů, s promrzlými prsty a klidnou myslí, cítím vděčnost. Za to, že mohu být součástí něčeho většího, než jsem já sama. A přeji si jediné: aby Vánoce zůstaly v lese opravdu svátky klidu. Pro zvěř, pro přírodu i pro nás, kteří do ní vstupujeme s pokorou. Protože právě v tichu zimního lesa si nejlépe uvědomujeme, co znamená být myslivcem a možná i lepším člověkem.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.