Ne všichni myslivci jsou stejní, ano ještě zbývá ,naštěstí už jen  pár lidí kteří se nikdy myslivci stá neměli, toto je od srdce z opačného pólu. Toto je výpověď člověka a  poctivého, myslivce.

Když ráno otevřu dveře lovecké chaty, první, co mě udeří do tváře, je ostrý, čistý vzduch. Vůně, které ucítíte jen v zimě, když sníh křupe pod botami a je slyšet každá větvička pod těžkým bílým kabátem. Zima je v revíru zvláštní kapitola. Náročná, ale nesmírně krásná. A člověk si v ní uvědomí dvě věci: že příroda je silná… a zároveň velmi křehká.

Každý krok na obchůzce je malý příběh. Stopy srnčího u krmeliště, vyšlapaná pěšinka divočáka, obezřetné škrábance na umrzlém sněhu od zajíce, co si hledá místo k nocování. A já jsem jen tichým pozorovatelem, který tu není proto, aby přírodu ovládal, ale aby do ní zapadl a pomohl jí přežít to nejtěžší období roku.

Přikrmování – povinnost, která není vidět, ale zvěř ji cítí

Krmeliště pod starou borovicí je zasypané sněhem. Ometám střechu, přidávám seno a doplňuji krmivo. Vím, které seno mám, kde rostlo, a že je z té louky, kde tráva voní ještě v srpnu. Srnčí potřebuje kvalitu, ne kvantitu. A tak beru vidle, nasypu novou várku, doplním sůl a zatlačím do sněhu pár jablek pro zajíce.
Je zvláštní vidět, jak zvěř přichází až večer. Tiše, opatrně, jakoby se bála, že se svoji vděčností prozradí. A já z dálky sleduji jejich siluety proti sněhu. Člověk má v tu chvíli pocit, že všechna ta dřina – tahání sena, údržba zásypů, brodění sněhem – má skutečný smysl.

Stopování a ticho lesa

Když se vydám dál do lesa, sníh prozradí všechno, co člověk běžně nevidí. Tady prošla liška, tam kuna hledala něco k snědku. Na pasece jsem našla stopy divočáků. Podle hloubky a šíře poznám velikost tlupy i směr jejich pohybu.
Stopování je stará myslivecká škola. Učí trpělivosti, pokoře i pozornosti. Někdy jdu hodinu, aniž bych viděla jediné zvíře a přesto se dozvím víc, než kdybych je potkala.

Zimní práce, o kterých se nemluví

Lidé si často myslí, že myslivost je jen o lovu. Ale skutečnost je jiná. V zimě mě čekají hodiny práce. Uvolňovat a čistit napajedla, aby měla zvěř kde pít, opravovat krmelce, které zničil vítr, kontrolovat posed, který se pod tíhou sněhu prohnul, čistit přístupové cesty, V lese a sbírat spadlé větve, aby zvěř měla průchod. Někdy je to tvrdá dřina. Ale když se v tichu zasněženého lesa otočím a uvidím svůj poctivě vyšlapaný okruh, mám pocit, jako by příroda na okamžik kývla děkovně hlavou.

Naháňka – tradice i nezbytnost
Naháňky jsou kapitolou samy o sobě. Mnozí lidé je nechápou, nebo je vnímají jako honbu za trofejí. Ale pro nás myslivce je to především nástroj k udržení rovnováhy. Zejména černá zvěř, divočáci, dokážou v zimě udělat obrovské škody. Přemnožená populace by trpěla hladem, nemocemi, a nakonec i sama sebou. Naháňka je tedy především povinnost.

Jak to vypadá ve skutečnosti

• Ráno se sejdeme. Honci, střelci, vedoucí honu. Krátká instruktáž. Každý ví své místo, každý zná pravidla. Bezpečnost je nade vše.
• Když se psi rozběhnou, leč a les se na okamžik probudí k životu a člověk pocítí respekt. Ne ke zbrani, ale k přírodě, kterou se snaží udržet v rovnováze. A když padne jistý výstřel, je to výsledek znalostí, praxe a posouzení situace, nikdy náhody.
• Ulovený kus se vyvrhne, opatří, veterinárně zkontroluje a putuje do chladírny. Nic nepřijde nazmar. Zvěřina je dar lesa. Čisté, zdravé maso, které má úplně jiný význam, když znáte celý příběh, který k němu vede.

Večer u kamen – zvěřina třeba na houbách

Když se vrátím do chaty a konečně povolím popruh na pušce, rozehřeju kamna a rozvoní se dřevo. Zvěřina, kterou si člověk donese sám z lesa, chutná úplně jinak. Je v ní kus respektu i pokory.

Tady je recept, který vařím nejraději po zimní obchůzce:

Zvěřina na houbách
500g zvěřiny (srnčí, daňčí, jelení či divočák)
cibule, česnek
hrst sušených hub
trochu sádla
bobkový list, nové koření, pepř
vývar
smetana
mouka na zahuštění
Maso nakrájím na plátky či kousky, osolím, opepřím a jemně posypu kmínem. Nakrájenou cibuli nechám zesklovatět na sádle a orestuji na ni posléze maso ze všech stran. Podliji vývarem a přidám česnek. Dusím pomalu, tak dlouho, jak to maso chce. Nespěchám, v zimě stejně nikdo nespěchá. Po cca hodině přidávám houby a dusím další dvě hodiny. Zahustím směsí z mouky a smetany. Dle chuti ještě dochutím, přidám když je chuť ještě zbytek smetany.

Karlovarský knedlík
8 rohlíků
3vejce
250ml mléka
100g hrubé mouky
Nasekaná petrželová nať

Večer, když venku vítr hvízdá v korunách a oheň praská v krbu, nakrájím rohlíky na kostičky a dám je na deset minut vyschnout do vyhřáté trouby. Po vyndání k nim nasypu nasekanou petrželovou nať. Do druhé nádoby přidám žloutky, mléko a hrubou mouku a udělám těstíčko. Z bílků vyšlehám sníh a všechny suroviny opatrně smíchám. Na knedlík se mi nejlépe osvědčil igelitový pytlík na tlačenku, který směsí naplním a dám vařit do vroucí vody a vařím cca 20minut. Vyndám, nakrájím a přidám maso. Zda omáčku dáte na knedlíky a nebo vedle už nechám na vás. Na talíři se spojí to nejlepší z lesa a domácí kuchyně.

Když stojím v zimním lese, uvědomím si, že člověk je tady jen hostem. A dobrý host se chová s respektem. Přikrmování, péče, pozorování i regulace stavů – to všechno je součástí jednoho velkého příběhu, který trvá déle než jeden lidský život. A já jsem vděčná, že mohu být jeho malou součástí.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.