Mezi válkami si sirob lidé vyráběli doma zcela běžně, hlavně proto, že bílý cukr byl zbožím nedostatkovým. Ono se už i v Listech cukrovarnických a řepařských píše, že se jedná o tekutou, méně kvalitní podobu cukru. „Jde vlastně o odpad při výrobě cukru, něco jako melasa.

Sirob ale není považován za kvalitní jen proto, že v základu nemá onu cukernou složku. Je však velmi bohatý na minerální látky a třísloviny“. Sirob je často chápán jako „předstupeň“ finálního cukru….

Postup domácí výroby:
Cukrovou řepu oloupeme, nakrájíme a dáme rozvařit ve vodě. Pak řepu scedíme, vodu si dáme stranou a řepu naložíme do lisu a vylisujeme z ní šťávu. Tu smícháme s vyvařenou vodou a vše dáme opět vařit, abychom nechali odpařit přebytečnou vodu. Jakmile se nám v hrnci začne tvořit hnědá hmota medové konzistence, máme sirob. Ten naložíme do sklenic, pořádně zavíčkujeme a uchováváme v chladu. Kdybychom chtěli sirob uchovat do zásoby, nalijeme do sklenic, zavíčkujeme a 20 minut sterilujeme při 80 stupních Celsia. Krystalizace není na závadu.

Používá se obdobně jako javorový sirup nebo med:
– Sirob výtečně chutná na vánočce, briošce, jidáši, zelníku nebo prostě jenom na rohlíku s máslem.
– Sirob se tradičně přidává do perníku – buď k medu, anebo med zcela nahradí.
– Sirob ladí se všemi pokrmy z bramborového těsta. Můžeme jím polévat jablkové knedlíky (místo cukru), můžeme v něm smáčet vlahé bramborové placky omaštěné máslem nebo sirobem polijeme bramborové šišky a posypeme mletým mákem.
– Sirobem se polévají mléčné kaše. pudinky, zmrzliny.
– Sirob nepřekyseluju organizmus jako cukr. Výborně se hodí na oslazení kávy, do bílého jogurtu, na pečení, na dochucení svíčkové nebo rajské omáčky.