Zima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, po návsi leželo plno sněhu, nebylo polních prací. Jen doma muži vyráběli potřebné věci do hospodářství a ženy ledacos upravovaly, vařily a předly len, v létě sklizený.

S nití na kolovratech předla se zlatá nit bájí, písní, pohádek. Hned byla světnice plna hovoru, smíchu, hned s utajeným dechem všichni naslouchali, když dědeček vyprávěl o šotkovi, o můrách, o světýlkách.
V některých krajích měla mít každá přadlena do Martina napřadeno deset pásem a jinde zas tak nespěchali a počalo se s předením až po svátku sv. Martina.

Místy začali až na počátku adventu a tam kde chovali ovce, předly ženy i vlnu. S malými přestávkami se předlo po celou zimu až do Velikonoc, končilo se zpravidla na čtvrtou postní neděli „Družebnou“.

Příst se nesmělo většinou v období od 23. prosince do 6. ledna, přísný zákaz platil na ostatky (poslední dny masopustu). Také se nesmělo příst na svatou Lucii 13.12. Svatá Lucie byla sice patronkou přadlen, ale podle lidové tradice platil v den jejího svátku zakaz předení. Možná to bylo i proto, aby si ženy od své lopotné práce na chvíli odpočinuly nebo také proto, aby se točivými pohyby kolovratu neodkulilo slunce. Lucky, které obcházely stavení hlídaly, aby tento zákaz ženy a dívky dodržovaly. Na Šumavě dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu, aby se k nim Lucie nedostala.

Aby jim bylo při kolovratu a přeslici veselo a také, aby ušetřili světla a paliva, scházívaly se do některé chalupy za zimních večerů a při praskající louči předly. Přástky nenavštěvovaly však jen ženy svobodné, nýbrž i vdané a vdovy, jedny, aby poskytly své dceři příležitost najít hocha a snad i ženicha, jiné však aby se stejně pobavily, jako mladice. Mnoho párů se tak dalo dohromady právě v období přástek. Dle starého zvyku chlapec, který na přástkách podal děvčeti přeslici, vyznal mu tím veřejně lásku. Pak každý z chlapců, který si takto vyvolil svoji nejmilejší, sedl si buď vedle ní nebo za ní.

Na Moravě zase chasníci dávali „pozor“ až upadne vřeteno milovaným dívkám, aby jej hbitě zachytili. O navrácení vřetena musila dívka pěkně prositi, hocha hladiti a přitom odříkávati, jako např.
Má hlavičko bílá, Pán Bůh v tobě bývá.
Upadlo mně břetýnečko, podý mně ho, mé srdečko.
Kam si ty ho skováš? Kapce pro ně nemáš.
Skováš-li ho pod stání, snědí ti ho potkani,
skováš si ho do police, snědijú ti ho ploščice.

Četná společnost vedle práce přástevnic bavila se žertovnými povídkami, smutnými povídačkami, hádankami, často škádlivými, zanotila někdy písně, jindy dávali se do hry, do tance. Čas ukázal, že právě zásluhou přástek se uchovávalo bohatství lidové slovesné kultury. Také naši předkové věděli, že udržování svátků a zvyků je důležité pro pospolitost v rodinách a vesnicích.

Více inspirací pro radost i jako možnost hodnotných dárků naleznete ZDE