O peří a pověry, kterým věřili naše prababičky

Aby peří bylo opravdu čisté, muselo se dbát již při chovu na to, aby husy či kachny měly častý přístup k vodě, ať už k blízkému rybníku, či potoku, a to zejména před škubáním.

Škubání hus či kachen se provádělo 2–4krát do roka, vždy, když peří dorostlo. Bylo ale vždy potřeba počkat do doby, než šlo peří volně škubat a konce brků nejevily stopy krve. Husám ani kachnám se nikdy nesmělo oškubat všechno peří z křídel. Husí peří bylo vždy kvalitnější a žádanější než kachní a z husího peří bylo nejkvalitnější peří z nejkratších pírek na prsou a chmýří pod vnějším krycím peřím. Takovému peří se říkalo peří prachové.

Škubat husu nemá hospodyně kdy si vzpomene, nýbrž jen v pátek nebo v sobotu. Pokud se husa podškubává v prvních dnech po neděli, má prý velkou bolest po celý týden. (Bydžovsko) Jinde se zase tvrdilo, že se nesmí drát v sobotu, poněvadž podle lidové pověry se pak husy špatně vedou a v sobotu se nesmělo drát ani v Kněžicích. V tom stavení, kde se dralo měli mnoho hmyzu, hlavně ve vlasech. Černé peří nemají hospodyně tak rády jako bílé, proto se jim radí, by pekly v neděli po Sv. třech králích buchty s tvarohem, že se zdaří husy s bílým peřím. (Skřivany.)

– Donesené peří muselo být toho večera sedráno, poněvadž by se jinak hospodyni nepovedla housata. Když bylo přinesené peří sedráno, postavil se hrnec pro peří dnem vzhůru, kdyby však někdo nádobu, v níž bylo peří vyklepal a vyčistil dříve, než bylo všechno peří sedráno, zchromla by všechna housata.
– Přišel-li kdo do stavení, kde se dralo peří, měl několik peříček sebrat, aby měl štěstí při chovu husí. V Nepolisech vyzývala hospodyně příchozí: „Pojďte drát, aby se nám podařily husy.“ Také každý mužský ve stavení měl sedrat aspoň tři pírka, aby se husy vydařily.
– Pápěrky (prázdné brko, zbavené praporků peří) se nesměly házet do kamen, poněvadž by byly husy hubené. Také se neměly sypat za vrata, poněvadž by se husy nedržely doma a nemají se pápěrky vyhazovat při větru, ten by je roznesl a husy by se rozbíhaly. Čím větší pápěrky se dělaly tím větší prý byly husy.
– Stopky z peří se mají uklidit někam do kouta, kdo by na ně vstoupil, uschla by mu noha.
– Při „doderkách“ (když se draní končí) dávají pozor, které „dračce“ zbude poslední v ruce peří, tu nazývají „bába“ nebo „pápernice“, které přezdívka vydrží až do nového draní.