Žebráci ji pojídali třeba ještě sluncem prohřátou na ulici, zatímco pán poručil, aby se dýně vložila do okovu a zavěsila na několik hodin nad hladinu vody ve studni; bývala pak chladná, jako by ležela na ledu, a požitek z ní byl o to lahodnější. V Uhrách se dýně často pojídaly se solí a s paprikou, místy je dokonce sypali i žlutým šnupavým tabákem. Dýně tmavozelené, hladkého povrchu a leckdy až ohromné velikosti, byly nejvíce ceněny. (z dobového tisku, L. P. 1880)

Na vesnicích si s dýněmi často hrávaly děti. A protože si hospodyně mnohdy nevěděly rady s jejich dužinou, vydlabaný obsah děti odhazovaly na hnojiště. Jen semena si ponechávaly ke hře a z prázdných dýní pak zhotovovaly kalebasy — nádoby rozličných velikostí. Některé darovaly rodičům, jiné si nechávaly na uschování svých dětských pokladů. Ze semínek, která pečlivě vypraly, si děti sestavovaly úhledné tvary, nejčastěji květinky. Do slupky vyřezávaly „turka“ — masku s velikými otvory pro oči, nos a ústa. Někdy je zalepily průhledným barevným papírem nebo želatinou a dovnitř vložily svíčku. Pak s „turkem“ chodily a tančily po silnici, stavěly dýňové hlavy na špice plotů, na lávky a jiná místa. Často se tak dělo i na „Dušičky“(L.P. 1890)

Majdalenka jednou poradila Vašíčkovi, aby z dýně vyřezal „turka“ s lidskou tváří, uvnitř rozžal svíčku a postavil na hřbitovní zeď, lidé že to budou míti za strašidlo. Majdalénka se nepřepočítala. Když vše Vašíček tak vystrojil, vypadalo to opravdu jako strašidlo a ve vsi nemluvilo se jinak, než že u Vašíčkových straší. Nikdo neodvážil se více tudy choditi. Avšak vše do času. Vašíčkův podvod vyšel najevo. Jednou nechal totiž milé strašidlo i ráno na zdi, a když kantorovic Pepík šel kolem, udeřil do turka tak, že se na cimpr campr roztřískal. Potom rozběhl se po vsi a rozesmál každého, vykládaje chytrosť Vašíčkovu; nikdo ovšem nepochyboval, že strašidlo nastavil on. (L.P. 1876)

Již 3 500 př. n. l. staří Egypťané, Řekové, Římané a mnohé asijské národy tehdejší doby pěstovali tykvovité rostliny, avšak dýně jako taková pochází z Ameriky. Vykopávky dokazují přítomnost dýní už před více než 7 500 lety v Mexiku. Jejich pěstování se rozšířilo zejména po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, který kromě bavlny a tabáku přivezl z Nového světa právě tykve. Domorodí Američané prý dýni nejprve dlouze pekli na otevřeném ohni a poté ji konzumovali a používali jako užitkovou rostlinu: vysušili dýňové proužky a vtlačili je do rohoží. Jedním ze způsobů, jak tykve připravovali kolonisté, byl v podstatě předchůdce dnešního koláče – odřízli horní část dýně a po odstranění semen doplnili vnitřek směsí mléka, koření a medu.

-Americkým kolonistům se pak připisuje změna pumpion na známé pumpkin, což je název, který používá angličtina dodnes. Američané dělí dýně do dvou skupin. Na letní, takzvané dýně summer squash, které se mají sníst mladé, a pumpkins, které lze uskladnit na zimu.

Dýně vždy platila za zeleninu, která se dobře hodí na cesty, protože některé druhy vydrží v optimálních podmínkách i měsíce. Proto prý byla oblíbená mezi námořníky, kteří tak mohli přispět k jejímu rozšíření do Evropy.