​Veverka obecná, Možná si myslíte, že ji znáte. Je to ten roztomilý chundelatý hlodavec s huňatým ocasem, který v parku loudí oříšky. Ale veverka obecná je ve skutečnosti mistr přežití a drsný samotář, jehož život je plný překvapení.

Pojďme odhalit pět fascinujících faktů o této ikonické obyvatelce našich lesů a parků.

​1. Huňatý ocas není jen pro krásu, je to i záchranná brzda.

​Veverka svůj proslulý, až 20 cm dlouhý ocas používá s akrobatickou přesností. Nejen, že jí slouží jako teplá pokrývka při spánku v kukaně, ale především jako kormidlo a padák při skocích ze stromu na strom.

Právě podle ocasu získala veverka své jméno: Sciurus vulgaris –   Sciurus pochází ze starořeckých slov skia (stínit) a oura (ocas), vulgaris- latinsky, obecná. Je to zkrátka „ta, která se stíní ocasem“.​

Ačkoliv ji nejčastěji vidíme v červeno-rezavé barvě, veverky mohou mít kožíšek i tmavě hnědý až černý. Nezáleží na lokalitě ani druhu, veverka prostě v rámci jednoho vrhu může být tmavá i zrzavá – vždy však platí, že má bílé až krémové bříško.​

2. Samotářská šelma s nečekaně drsným jídelníčkem.​

Zapomeňte na pohádkové veverčí rodinky. Veverka obecná je striktní samotář! Své teritorium si důkladně hlídá a s jinými veverkami se stýká jen velmi krátce během období páření.​

Kromě toho je veverka všežravec, který se rozhodně neživí jen semínky. Její strava musí obsahovat 5–15 % živočišné potravy, zejména v období březosti.

To znamená, že si klidně pochutná na:​Hmyzu a larvách.​Ptačích vejcích a mláďatech (občas dokáže ulovit i dospělého kosa!).​Malých obratlovcích jako jsou žáby nebo hraboši.​Jedovatých plodech tisu – ani ty jí nevadí.

3. Veverčí matka: Až tři vrhy ročně a neustálé stěhování.​

Ačkoliv jsou veverky samotáři, pro rodinu udělají matky vše. Samice jsou březí 36 až 42 dní a rodí obvykle dvakrát, někdy i třikrát do roka (první vrhy už v únoru/dubnu, další v květnu/srpnu). Mláďata, kterých bývá 3 až 5, přicházejí na svět slepá a holá.​

Mateřská péče je náročná. Mláďata jsou kojena 5–7 týdnů. Aby je veverčí máma ochránila před predátory (jako jsou kuny), často je stěhuje z jednoho hnízda do druhého. Veveřátkům se otevřou oči asi po měsíci a samostatná jsou ve věku 7 až 8 týdnů.​

4. „Špajzky“ a pevná kukaně: Mistři přípravy na zimu.

​Na rozdíl od ježka veverka nehibernuje (neupadá do zimního spánku). Když je však venku krutá zima, dokáže ve svém hnízdě, tzv. kukaní, strávit i několik dní v kuse.

Kukaně jsou mistrovská díla: pevné kulovité stavby z větviček, mechu a lýka, umístěné vysoko v korunách stromů. Mají navíc dva vchody, aby veverka mohla v případě napadení predátorem rychle utéct.​

Veverka je neuvěřitelně pracovitá a její přežití závisí na zásobách. Ty si schovává na mnoha místech: v dutinách stromů, pod kameny nebo je zahrabává do země. Veverka má vynikající čich, a tak i pod sněhem dokáže své „špajzky“ najít.​

5. Ohrožený klenot naší přírody a jak jí pomoci.

​I když se veverka zdá být v parcích běžná, stále patří mezi zvláště chráněné a ohrožené druhy. Dnes veverku ohrožuje spíše úbytek přirozeného prostředí a doprava.

Můžete jí ale pomoci:​ Doplňte jim jídelníček v kritickém období. Krmte hlavně koncem zimy a začátkem jara, kdy už veverkám docházejí zásoby a potřebují energii na rozmnožování. Ideální jsou neloupané ořechy, semena slunečnice a sušené houby (nikdy ne solené a pražené!).​

Poskytněte vodu: V létě i v zimě potřebují mělké misky s čistou vodou.​

Bezpečný domov: Speciální veverčí budky s malým vstupem, umístěné vysoko na stromech, jim poslouží jako bezpečné útočiště pro hnízdění a ochranu.​

Když se budeme k veverce chovat s respektem a pomůžeme jí s kritickými zdroji, zůstane tento zrzavý hbitý klenot trvalou součástí naší přírody.​

Kdo je vlastně spolupracovnice Kladenských listů Dagmar Stříbrná?

K fotografování se dostala už v předškolním věku, kdy dostala svůj první aparát od tatínka. Už od začátku se ukázal její talent, který zaměřila primárně na makro fotografie. Postupně se dokázala vypracovat na dnes uznávanou odbornici ptačí říše a dokáže originálním a dokonalým způsobem, zachytit prchavé vteřiny z tohoto světa. Dnes už odrostlejší, po desítkách let, fotografka, duší neustále mladá, neváhá pro dokonalou fotografii, bez ohledu na počasí, trávit hodiny, bez hnutí, ve svých zamaskovaných úkrytech, i pro jedinou fotku. Kladenským listům je ctí, že mohou využívat její fotografie a seznámit s nimi své čtenáře.