Sourozenecký kočárek, v něm dva caparti a na vodítku maďarský ohař. Běžná podívaná před řadou let, kdy jsem chodil „venčit“ většinu spolubydlících.

První variantou byl nedaleký les. Tam to bylo vždycky fajn, ale krásné počasí a pelotony cyklistů v něm mě od úmyslu odradily. Zvolil jsem tedy druhou nejoblíbenější variantu – údolí.

Údolí je kousek přírody uprostřed města, které místní samospráva předělala na park. V podstatě to znamená, že do původního sadu udělala několik cest, vyhloubila pár rybníčků a vyhnala bezdomovce. Celkem se to povedlo. Jeden z pahorků obsadili pejskaři, kterým městská policie tolerovala psy na volno. A tam jsem měl namířeno.

Asi deset páníčků, dvanáct psů nejrůznějších ras, pěkné počasí a já, otec tiráček, vláčející „kočárkovlak“ a psa. Idylka. Kluci spali, tak jsem využil chvilku, vypustil psa a klábosil s mísťňáky. Postupně se přidalo asi dalších pět hafanů a jejich majitelů.

Po mnoha rozkousaných větvích, napůl sežraných tenisácích a jedné ožižlané botě se objevil „pan pes“. Majestátní dobrman, náležitě zastřižený na sleších i oháňce. Vstoupil mezi ostatní psí plebs, který se skládal z mnoha voříšků a několika střelených, ale čistokrevných plemen, mezi které patřil i můj Mates. Obhlédl situaci a nahodil kartáč.

Kdo neví, tak kartáč je zježený hřbet, který pes vztyčí, kdo ví proč, ale velmi často se následně strhne bitka.

Asi pět minut chodil kolem hrající se smečky štěkajících mazlíků a já měl dojem, že si vybírá oběť. Nebo možná oběd. A pak najednou – kde se vzal, tu se vzal – dorazil majitel. Pejsek měl zjevně hodně velký náskok před páníčkem. Asi šedesátiletý pán si zapálil a začal rekognoskovat situaci. Buď hledal svého psa, nebo si také vyhlížel oběd. Nikdo z nás neměl dobrý pocit. Takové to tušení maléru. A ten přišel.

Nepatřím mezi lidi vyhledávající problémy. Snažím se jim předcházet. I když je pravda, že dost často si mě maléry najdou samy. Připnul jsem tedy psa na vodítko, zapřáhl se za kočárek a vyrazil domů. V tu ránu vyrazil i dobrman.

Jakmile zaznamenal, že je Mates na vodítku, zaútočil. Neštěkal, nevrčel! Prostě přiběhl a zakousl se mu do zadního běhu. Lidově řečeno – prokousnul mu zadek! Ten se chtěl bránit, ale byl na vodítku. Majitel psa nereagoval. Jen tam stál a koukal. Tak jsem jednal já.

„DOWN!“ zařval jsem. Mates měl lovecký výcvik a já silný hlas. Zalehl s už druhým kousancem na zadeli. Zabrzdit kočárek byla otázka mžiku. To už startovala moje noha v pohorce směr útočníkovo nádobíčko. Funguje to na lidi, tak proč ne na psa. Zabralo to! Pustil mého psa a začal kroužit kolem mě. Reakce pána? „Co mi kopeš do psa, ty …“

Já jsem nespustil psa z očí a odpověděl ve stejném duchu: „Tak si ho hlídej. Koukej ho odvolat, nebo mu z vajec udělám omeletu!“ Byla ve mně malá dušička. Bránit dvě děti a psa. Ostatní zůstali paf. Včetně psů.

Dost jsem řval, ale dobrman nic. Tedy vlastně všechno! Útok! Chňap! Úskok! Další kopanec. To už začal pokašlávat, protože jsem zasáhl i břicho. Chlápek pořád nic. Jen nadával, že mu kopu do psa. Mít ho po ruce!

Mám dojem, že se toho svého psa bál. A možná i mě. Po dalším pohlazení od mé boty stáhnul ocas a utekl. Ne však majitel. Vydal se za mnou. Už jsem si chystal nohu, když ho zastavili ostatní přihlížející a vykopli z louky.

To už začali brečet i kluci a já je vezl s pokousaným Matesem domů. Čtyři stehy, trochu kňourání a dost peněz. Jinak byl v pohodě. Já už tak moc ne. Někdo mi totiž řekl, že kdyby měl dobrman služební výcvik, asi by mi tu nohu ukousl. No nazdar!

Ale co jsem měl, kruci, dělat?

Jen mi, prosím vás, neříkejte, že jsem je měl nechat, ať si to vyřídí sami. Ring volný vedle kočárku není ideální přístup k řešení psí bitky. Jíří May

Kdo je Jirka

Usměvavý, skromný, empatický Kladeňák se smyslem pro humor, který ho nepřechází ani přesto že má tři děti, nebo právě proto. Únik z pracovního napětí a od obrazovky počítače nalezl ve formě sdílení osobních zážitků a pohledů na svět kolem sebe.

V relativně krátké době si získal více než sto padesát tisíc čtenářů napříč celou republikou a jeho příběhy, vydávané formou tří témat, jsou stále oblíbenější. Úspěch lze vysvětlit stylem  psaní, ve kterém se odráží jeho specifický pohled na vše okolo nás, protkaný přívětivým humorem s nepatrnou trochou nadsázky. Zdali je, dle jména, příbuzný s Karlem Mayem, známým otcem Vinetoua a Old Shatterhanda, tak to nám nechce prozradit.

Pokud chcete číst vice z jeho pera, stačí kliknout na jeden z odkazů níže.

	Kronika rodinného chaosu	Satira