Platilo pravidlo: kolik bylo dívek ve statku, tolik věnců bylo ráno na štítu. Věnce byly spojeny jeřábovými provazci v různých podobách. Celá ves takto světila svátek sv. Bartoloměje a zároveň věnce ukazovaly kde jsou dcerky na vdávání. Tento lidový zvyk byl rozšířený v Jižních Čechách, v Kardašově Řečici.

Jinak se věřilo, že jeřabiny mají zázračnou moc: koho bolely zuby, měl dát vařit vodu, do ní vložit jeřabiny a chvíli „inhalovat.“ Dále se „bartolomějská“ jeřabina dávala dobytku, aby dobře žral.

Když sv. Bartoloměj chodil jako apoštol Páně po světě, obraceje nevěřící lid na jeho víru, nosil s sebou kytičky z jeřábů, které rozdával dívkám. Další pověst říká: Když byl sv. Bartoloměj pronásledován od Astyaga, bratra krále Polymia ve Veliké Arménii, skrýval se v různých domech. Ti, kteří jej skrývali dávali na štíty svých domů jeřábové věnce, aby ostatní křesťané lehce mohli sv. apoštola nalézti a s ním se potěšiti.

Místy se na sv. Bartoloměje říká: „O svatém Bartoloměji naplije jelen do řeky a proto se nemá nikdo koupat.“

Legenda o bartolomějských věncích je podobná, jako u sv. Vavřince:

Když sv. apoštol Bartoloměj putoval po Velké Arménii, obraceje pohany na víru Kristovu, vzbudil proti sobě mnoho nepřátel, v jichž čele stál králův bratr Astyages. Nepřátelé osočovali a očerňovali sv. Bartoloměje tak dlouho, až byl konečně za dne v jedné vesnici zajat a v jednom stavení tajně uvězněn, aby v noci, až přátelé jeho budou spáti, na místo bezpečnější dopraven býti mohl. Aby stavení, v němž sv. apoštol byl vězněn, bez dlouhého hledání v noci nalézti mohli, dali si na znamení na štít toho domu věnec z jeřabin. O tom se brzy dověděli apoštolovi přátelé a aby jeho nepřátele spletli a jeho zachránili, uvili honem věnce z jeřabin a vyvěsili je na všechny štíty této vesnice. Tím zachránili sv. Bartoloměje, a na památku této záchrany dávají prý se od této doby tyto věnce na štíty vesnických domů.