Mariánský kult měl v lidovém prostředí opravdu silnou tradici. Vlastimil Vondruška ale připomíná, že tomu tak nebylo vždycky: „Zpočátku byla církev vůči ženám obecně trošku macešská, takže raně křesťanská církev nepřisuzovala Panně Marii žádný podstatný význam. Mariánský kult se začal vyvíjet až někdy od 4. století, kdy se objevují první svátky a také první kostely, které jsou zasvěcené Panně Marii, především tedy Zvěstování Panny Marie.

Skutečný význam Panny Marie v křesťanství a v liturgii se ale datuje až od středověku, kdy se stala symbolem rytířské kultury, spravedlnosti, víry… A to dokonce tak velikým, že ve 13. a 14. hrozilo, že význam Panny Marie v lidovém uctívání bude větší než význam Ježíše Krista. Takže paradoxně v určité době sama církev začala tuto velkou mariánskou oblibu potlačovat.

To platilo zhruba až do Třicetileté války, pak samozřejmě přišly jiné starosti, protireformace, a po Třicetileté válce, v době barokní restituce víry, začala katolická církev mariánský kult velice intenzívně využívat. Panna Maria a mariánský kult se vlastně staly symbolem lidové víry, církev pořádala různé pouti, velice oblíbenými se stala poutní místa a vlastně všechny projevy lidové zbožnosti upevňovaly postavení Panny Marie.

Postavení Panny Marie barokní a středověké bylo výrazně odlišné. Zatímco ve středověku byla Panna Maria obecně symbolem víry, a tudíž vlastně do jisté míry suplovala postavení Kristovo, v době barokní byla spíše symbolem pomocnice v mateřství. Byla jaksi komplementárním doplňkem Krista.

To znamená, že zosobňovala vlastnosti, které Kristus jako muž nabídnout věřícím nemohl. Čili tam potom došlo k určité sympatické rovnováze. Ta mariánská poutní místa, která se vlastně formovala od středověku, se v 18. století stala velice významná. Je dokonce příznačné, když Josef II. začal svůj boj proti některým projevům církevní moci, jednou z prvních věcí bylo to, že zakázal poutě a zrušil mariánská poutní místa.

On totiž velice dobře věděl, že právě ona symbolizují lidovou víru, to pevné postavení mariánské v rámci římskokatolické církve.“ (ČR, 2007, Milena Štráfeldová)

Jedním z významných projevů rekatolizace i mariánské úcty je pak veliké množství zázraků, jejichž vykonání bylo připisováno právě mariánským soškám, obrazům, skulpturám, studánkám, pramenům či jiným místům v české zemi. Okolo těchto předmětů a míst následně vznikaly poustevny, svatyně, poutní místa i celé sakrální komplexy. Ty společně formovaly duchovní rozměr a určují ráz české krajiny. Tato místa se následně stala cílem cest a poutí.