Zvukomalebné slovo maglajz používáme i pro nepořádek, pranici či přímo rvačku a často ho používáme i pro mazlavou špínu. V češtině se objevuje od již zmíněného roku 1878, tedy od doby rakousko-uherské okupace Bosny. Právě tehdy se začala zpívat i píseň, v níž se praví, že „za císaře pána a jeho rodinu museli jsme vybojovat Hercegovinu“. Tato píseň je obecně známá dodnes.

Historická událost je popisována takto: Na Balkáně, v druhé polovině 19. století, přesně 1. července 1876 státečky Srbsko a Černá Hora vyhlásily válku Turecku. Což byl sice stát, který už zdaleka nebyl, co býval, ale ty trpaslíky by porazil bez problémů. Kdyby to všechno nebyla ruská intrika. Rusko chtělo oslabit Turecko, takže namluvilo Srbsku, že je třeba osvobodit Slovany od muslimů, v čemž mu pomůže. Současně si takzvanou zákupskou smlouvou zajistilo rakouskou neutralitu, za což slíbilo Bosnu a Hercegovinu.

Nejprve to vycházelo podle ruských představ, ale pak znervózněli Němci a Angličané, silné Rusko u Dardanel se jim nelíbilo. Rusko skoro všechno, co v této válce získalo, muselo vrátit, jen Rakousku zůstal nárok na okupaci Bosny a Hercegoviny. Což měl provést pražský generál Filipovič, „způsobem mírným“, jak píše publicista Jiří Hanák. Představa byla taková, že půjde vlastně o pochod vojenských kapel. Což se prudce změnilo u severobosenského městečka Maglaje. Tamní obyvatelé kašlali na nějaké dohody mezi evropskými vladaři a žádné Rakušáky, mezi nimiž bylo ovšem i mnoho Čechů, nechtěli. Tudíž bojovali. Tak urputně, tak hrdinně, tak krvavě, že název jejich do té doby bezvýznamného městečka čeští vojáci přinesli domů, obohatili o závěrečné „zet“ a do češtiny rozšířili jako pojmenování zmatku a rvačky.