Dnes mimořádně výpověď jedné a rozhovor s druhou. Obě jsou učitelky, obě vychovávají malé děti a přesto se setkávají s odlišným pohledem veřejnosti na svou vášeň-myslivost. Těžko říct jestli je to lokální záležitost a nebo tím že jedna je z Čech a druhá ze Slovenska.

Myslivost, naše okolí a veřejnost
Toto téma mi přijde zajímavé ne jen jako myslivkyni, ale především učitelce hudby, která se tomuto zelenému koníčku věnuje.
Se zpětnou vazbou se setkávám velmi často a to i od rodičů svých žáků, kolegů, nadřízených.

Musím říci, že za ta léta, která vyučuji to mé okolí přijímalo většinou kladně. Lidé jsou v dnešní době většinou rozumní a schopni si dohledat a spojit základní informace „co je myslivost?“ a proč je prospěšná. Moji žáci i jejich rodiče, když zjistili, že jsem myslivec, to přijímali povětšinou kladně. Například minulý školní rok mi má malá žákyně s maminkou donesly kůži z lišky po dědečkovi se slovy, že mi určitě udělá radost.

Setkala jsem se bohužel ale i s názorem opačným, že bych měla omezit sociální sítě, aby nebyly rodiči dohledatelné a mé myslivecké aktivity nepobuřovaly. Trochu diskriminující, že? Ale to jsou opravdu jen výjimky, jako občasný naštvaný komentář na sociálních sítích.

Popravdě musím uznat, že občas si za to můžeme jako myslivci sami a takovým předsudkům nahrajeme. Ojedinělé nešťastné nehody, nebo nevhodné chování jen přikládá do pomyslného ohně a je pak o to těžší laické veřejnosti vysvětlit, že myslivci nejsou vraždící maniaci lačnící po krvi, ale vzdělaní lidé, kteří se o přírodu starají a to od přikrmování a celkové péče o zvěř, až po starost o les a polnosti, na kterých právo myslivosti vykonávají.

V každé nejen zájmové skupině se vyskytne občas někdo, kdo nedodržuje pravidla. Může se to stát jak u PČR tak třeba v klubu chovatelů křečků. Vždy je to o lidech a kvůli chybě pár jedinců nejde odsoudit celou většinu. Musíme jen dbát, aby se chyby nestaral často a takových jedinců mezi námi moc nebylo.

Též vnímám jako chybu malou edukaci přímo na školách, kdy dětem není plně vysvětlena role myslivce pro přírodu. Zvířata má ráda naprostá většina společnosti a nikdo si nepřeje, aby nevinné zvíře trpělo. Spolky na ochranu zvířat často popisují myslivce jako krvelačné vrahy a člověk bez dostatečné edukace se nechá velmi rychle strhnout k nenávisti vůči komukoli, kdo vykonává myslivost. Tady bych osobně viděla prostor pro zlepšení. Ukazovat lidem, jak moc prospěšná je role myslivce pro zvěř a přírodu. A místo křičení do éteru, že myslivci vraždí co se pohne a leckdy i co se nepohne, po pravdě napsat, proč se lov provádí a čemu i tento úkon prospívá.

Myslivost není zdaleka jen o lovu, lov je až to poslední, ale když na něj dojde, má svá pravidla a důvody. A to mě přivádí k myšlence dnešní doby.

Je vhodné aby se učitelka věnovala myslivosti ? A co taková ředitelka mateřské školky?

Jelikož sama pracuji jako učitelka, konkrétně hudby, rozhodla jsem se zde dát prostor kamarádce ze Slovenska, která je ředitelkou mateřské školky a zároveň aktivní myslivkyní. Ráda vám tedy představím Katarínu Cifraničovou. Zodpověděla mi pár otázek z pohledu aktivního myslivce i ředitelky školky:

Co Tě přivedlo k myslivosti ?
Odmalička som mala vzťah k prírode… začalo to hubárčením s (už nebohým) dedkom a otcom. Boli to pravidelné vychádzky do lesa, kde som sa stále cítila ako doma. Už vtedy som cítila istú prepojenosť, taký pokoj a vždy novú energiu. Keď som sa neskôr zoznámila s manželom, poľovníkom tak môj vzťah k prírode nadobudol vyšší level. Starali sme sa o zver, zúčastňovala som sa poľovníckych akcií, brigád, vzal ma občas na poľovačku. A tam sa to všetko začalo.

Jak vnímá Tvé okolí, že mladá, krásná žena je myslivec ?
Okolie ma vníma ako človeka, ktorý žije pre poľovníctvo a všetko čo s ním súvisí. Moji blízki mi v tom fandia a tešia sa z mojich úspechov. Mám okruh dobrých priateľov- poľovníkov aj nepoľovníkov a tí nikdy neriešili, že ako žena „nosím pušku na pleci“. Paradox však je, že v minulosti ma neprijali do združenia , práve kvôli tomu že som žena. (ha,ha…) Negatívne skúsenosti zatiaľ nemám. Ak sa aj nejaký komentár objaví, radšej nereagujem, len sa pousmejem. Je to také „moderné“ útočiť na poľovníkov doma zo sedačky. Ľudia, ktorí pre ochranu prírody a zveri neurobili nikdy nič, majú k poľovníctvu vždy čo povedať.

Jak na Tvůj koníček pohlíží v Tvé práci?
Nikdy som to takto nevnímala, že pracujem v materskej škole a som zároveň poľovník. Vo svojom voľnom čase sa venujem aj (amatérskemu) fotografovaniu voľne žijúcej zveri – mám čo deťom ukázať, povedať, vysvetliť. Deti by mali vedieť, že ani tá sliepka v nedeľnom vývare do hrnca neskočila sama! Vidím v tom obrovský rozdiel kúpiť si mäso z obchodu a uloviť si zver humánnym ( rýchlym) spôsobom, aby netrpela…no deťom sa snažím priblížiť poľovníctvo trošku z opačného uhla a to z pohľadu, ktorý sa často prehliada. Poľovníci sú v prvom rade milovníci prírody. Starajú sa o chov, ochranu a zušľaťovanie zveri. Lov je to posledné! V čase sucha sa starajú o napájadlá, pravidelne zabezpečujú soľ, v zime krmivo. To všetko sa snažím deťom vysvetliť. Často im rozprávam, čo som v revíri videla, zažila. Vedia už rozoznať jeleňa od srnca, laň od srny, s čím majú problém aj dospelí. Vedia, že srnci, jelene a daniele zhadzujú parožie. Je toho veľa čo sa už naučili a ja mám z toho obrovskú radosť. Hovorím o deťoch 3-6 ročných, čo je veľmi citlivý vek a preto aj tak k tejto téme pristupujem.

Vždy ma poteší ak od detí dostanem každé ráno nakreslený obrázok vlka alebo jeleňa. Alebo ak mi rodičia hovoria, keď deti vidia na poli zver a kričia z auta „to by mala vidieť pani učiteľka Katka“.

Takže byť učiteľ, spevák, pekár, lekár….a zároveň poľovník je úplne v poriadku. Robím to, k čomu prihliada moje srdce a kým mi to zdravie dovolí, vždy to tak bude. Je to súčasť môjho života. Na záver použijem obľúbený citát, ktorý u mňa hovorí za všetko. KTO RAZ POLOŽÍ SRDCE NA OLTÁR PRÍRODY, STÁVA SA NAVŽDY JEJ TÚLAVÝM PSOM.

Lovu zdar. 
Katarína Cifraničová

A já jen naprosto souhlasím. Na myslivosti není nic ohavného a pobuřujícího. Je to naopak činnost prospěšná a velmi oduševnělá. Lidé, kteří ji vykonávají ji nevykonávají ze svých neukojených, zvrácený krvelačných pudů, ale vykonávají ji v naprostém splynutí s přírodou a oddaní jí pomáhat. Pro mě není les jen soubor stromů. Je to domov zvěře, ptáků a tichých zázraků.

Ráno mě vítá chladná mlha a vůně mechu, slunce se protlačí mezi kmeny a rozzáří pavučiny poseté rosou. Naslouchám jemným zvukům jako šustění srnky v houští, ťukání strakapouda, šelest listí ve větru.

Každé roční období má svou krásu, ale nejvíc miluju lerní rána, kdy se z luk ozývá volání srn a já vím, že jsem součástí divokého světa.
Les je krása, kterou si nelze odnést, dá se jen prožít a vnímat všemi póry těla.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.