Téměř pohádkový příběh plný poučení pro děti i dospělé přinášíme díky úžasným fotografiím, které zachycují létající klenot naší přírody od skvělé Dáši.

Na břehu potoka, který se klikatil krajinou nedaleko starobylého města Slaný, žili dva krásní ledňáčci. Jmenovali se Vilík a Maruška.

Peříčka lesklá jako drahokamy – na zádech a křídlech jim zářila tyrkysová modř, bříška měli oranžová jako západ slunce a na hlavě si hrdě nesli malou, tmavou korunku. ​Vilík byl opatrný a rád si pečlivě vybíral ten nejlepší proutek k sezení nad vodou. Trpělivě čekal, až proplave nějaká rybka, aby se na ni mohl bleskově vrhnout.

Maruška byla ale úplný nezbeda! Ráda závodila s vážkami, skákala po kamenech a někdy zapomněla, že má dávat pozor na ryby. Často si jen tak seděla na větvi a s úžasem pozorovala svět kolem sebe. ​Jednoho dne se nad potokem objevil zvláštní host.

Byla to stará, ale velmi moudrá včela, která létala od jedné květiny k druhé. Maruška se na ni hned zvědavě podívala a tiše se přiblížila. „Ahoj, včeličko! Proč si tak broukáš?“ zeptala se. ​Včela se usmála.

„Broukám si, protože jsem šťastná. Sbírám nektar a chystám sladký med pro své kamarádky. A ty, mladá ledňáčice, proč pořád jen sedíš?“ ​„Já hlídám ryby,“ odpověděla Maruška. „Ale dneska mi to moc nejde.

Pořád přemýšlím, jak se dostat blíž k těm krásným polním květinám, které rostou na louce.“ ​Bratr Vilík se na ni zlobil. „Maruško, přestaň si povídat a soustřeď se! Musíme ulovit večeři!“ ​Ale včelka měla dobré srdce. „Maruško, nechceš si dnes vyzkoušet něco jiného?

Ryby si můžeš chytat každý den. Dnes by ses mohla naučit létat po polích s motýly.“ ​Maruška neváhala ani chvilku. Rozloučila se s Vilíkem a vydala se na neobyčejné dobrodružství.

Létala nad voňavými květy, hrála si na honěnou s motýly a poslouchala, jak jí včelka vypráví příběhy o medových královnách. Vilík mezitím chytil tu největší rybu, jakou kdy viděl. Byla tak velká, že ji musel tahat až domů.

​Když se oba sourozenci večer setkali, Vilík byl pyšný na svůj úlovek. „Podívej se, Maruško! To je večeře pro celou rodinu! Ty máš sice prázdný zobáček, ale aspoň ses naučila něco o včelách, že?“ ​Maruška se jen usmála. „Naučila jsem se něco mnohem důležitějšího. Že svět není jenom o chytání ryb. Je plný barev, vůní a nových kamarádů.

Dneska jsem prožila ten nejkrásnější den v životě!“ ​A od toho dne si oba Vilík a Maruška udělali pravidlo. Jeden den v týdnu si Vilík dělal přestávku od lovu a se sestrou objevoval krásy louky.

A Maruška se naučila, že když se soustředí, dokáže ulovit rybu stejně dobře jako její bratr. ​

Dalších mnoho nádherných fotografií naleznete ZDE

Kdo je vlastně spolupracovnice Kladenských listů Dagmar Stříbrná?

K fotografování se dostala už v předškolním věku, kdy dostala svůj první aparát od tatínka. Už od začátku se ukázal její talent, který zaměřila primárně na makro fotografie. Postupně se dokázala vypracovat na dnes uznávanou odbornici ptačí říše a dokáže originálním a dokonalým způsobem, zachytit prchavé vteřiny z tohoto světa. Dnes už odrostlejší, po desítkách let, fotografka, duší neustále mladá, neváhá pro dokonalou fotografii, bez ohledu na počasí, trávit hodiny, bez hnutí, ve svých zamaskovaných úkrytech, i pro jedinou fotku. Kladenským listům je ctí, že mohou využívat její fotografie a seznámit s nimi své čtenáře.