Chléb jako dárce života a zdraví byl středem zájmu lidové pranostiky a pověr. Dobrý a chutný chléb v domácnosti byl vždy chloubou každé hospodyně. Péci chléb doma bylo zakořeněným zvykem hlavně na venkově.

Zvyky a pověry spojené s chlebem má každý kraj své, avšak pořekadlo: „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi, ani s Bohem“, se říkává ve všech krajích. (srovnat se s chlebem: znamenalo to ukrojit rovný krajíc, aby byl všude stejně silný)

– Věří se, že chléb pečený na Velký pátek zapuzuje deště po celý rok a tyto neškodí obilí.
– Když se chleba láme, ruší přátelství.
– Kdo jí skrojky od chleba, na toho se smějí děvčata.
– Podle některých pranostik se nemá péci chléb v pondělí a ve středu.
– Aby chléb při pečení neoprýskal, dávají se do díže tři hrachová zrnka.
– Někde udělají před prvním zakrojením nožem do chleba jeden až tři křížky.
– Téměř všude ještě dnes nedovoluje se dětem krájet chléb, neboť se říká, že si na něj nedovedou vydělat.
– Na celém pošumavském Podhůří a v Jižních Čechách, pokud hoří chalupa nebo statek, první se pamatuje na záchranu chleba, aby nenastal zmatek.

K radosti života je nutný i krajíc chleba, a proto se v našich rodinách udržuje krásný slovanský zvyk podávati hostu chléb k ukrojení. Tak to má být stále, jakož i zvyky za poděkování dobré úrody, kdy ženy z obilných klasů a polních květin zavěšují věnce na kříže v polích a na „boží muka“.

České slovo chléb je obdobné ve všech slovanských jazycích, praslovanské slovo chlěb bylo převzato z germánského slova hlaiba, které dalo základ i dalším jazykům.