Svátek sv. Anny byl jedním z nejvíce oslavovaných svátků v našem národě. Křestní jméno Anna patřilo donedávna k nejčetnějším a s tím souviselo vyhrávání muzikantů Annám v den svátku, zejména zámožnějším ženám.

Oblibě se těšily v 19. století anenské zábavy na vesnicích, kde nejčastěji probíhal Annybál. Anenské slavnosti byly i ve městech, pořádané venku nebo v hostincích, zahradních restauracích, s tancem, zpěvy, soutěživými hrami dětí a večerním ohňostrojem. Vzorem jim nejspíše byly proslavené anenské svátky, Annenfeste, ve Vídni.

Pamětníci vyprávějí, že již v předvečer tohoto svátku vyhrávaly hudby u každého stavení, kde byly nějaké Anny, Aničky. Také na pražských trzích bylo toho dne od časného rána neobyčejně živo.

Zejména bujné veselí se rozpoutalo na Uhelném trhu a ve Staroměstské tržnici. Stánky všech Ann byly vyzdobeny chvojím a pestrými kyticemi květin. Uhelným trhem prošel tradiční průvod s hudbou, který zastavil u každého stánku a zahrál majitelkám Annám tu její „zamilovanou“. Pak se šlo do tržnice, kde Aninky tančily a veselily se až do pozdního večera.

Lidová zbožnost našla ve sv. Anně typ světice, která poznala strasti dlouhého čekání na dítě, a protože byly nakonec její modlitby vyslyšeny, stala se i zosobněním trpělivosti a naděje na mateřství. Den památky světice byl slaven jako poloviční svátek, a to s průvody na poutní místa, ke kaplím a sochám a zdržením se některých pracovních činností.

Dlouhé průvody na poutní místa patřily k nejvýznamnějším místním událostem v roce. Svato-anenské pestré průvody skýtaly mnoho radostného těšení před východem a milých vzpomínek po návratu. Často bývala pouť důležitým životním mezníkem svobodných, protože během ní se dala navázat přátelství a poznat svou lásku.

Touhu po pouti v oněch dobách naznačuje lidová píseň z okolí Krupné:
Já doma nebudu, já k svaté Anně půjdu,
a kdyby mi celý svět bránil toho dbát nebudu…

Všechny poutní průvody bývaly zpestřovány pestrými korouhvemi a prapory a nošením sošek světic i světců na nosítkách, zdobených kvítím a pentlemi. Zvláště soška P. Marie bývala odívána do drahocenných rouch. Téměř všechny poutní průvody nosívaly s sebou také sošku sv. Anny. Důstojné poslání bylo vyhrazeno pouze ženám a matkám, které bývaly oblečeny v národní kroje. Poutníci donášeli sv. Anně cenné dárky nebo dávali na poutní místo votivní (obětovaný) tabule a obrázky, veřejně hlásající dosažení milostí na přímluvu této světice. Někde bývaly sochy sv. Anny připevněny na nosítkách, kterým se říkalo trůny. Rozsah pouti byl velmi často posuzován podle počtu trůnů, které se na pouť dostavily.

Průběh svatoanenských poutí je velmi podobný těm mariánským a stejně měla poutní místa kapličku nebo oltář sv. Anny, aby tu ženy mohly přednášet své prosby a touhy. Nejčastěji si poutnice vyprošovaly „sjednání“ milosti, aby mohly dobře a svatě vychovávat své dítky.

Nejdojemnější částí lidových poutí bývalo loučení procesí s posvátným poutním místem, při němž zvláště vůdce se snažil co nejsrdečněji doporučit své poutníky do ochrany naší světice. Jeho tklivá řeč nejednou vyloudila bohaté slzy zúčastněných poutnic; někde se zvlášť loučila družička. Z poutí si poutníci domu nejčastěji donášeli obrázky sv. Anny a medailonky. Poutníci k sv. Anně do Sudějova si z kostelního schodiště odnášeli květiny zvané „korunky svaté Anny.“

​„Pán Ježíš, zlato a sluníčko, Panenka Maria, stříbro a měsíček,

Svatá Anna, předrahých kamenů a hvězdiček.“