​„Kozel, který se měl zúčastnit oslavy, musel být bílý; pokud byl jiné barvy, obarvili ho na bílo. Několik dní před popravou žil kozel u řezníka, obvykle u starého, odkud ho průvod nesl na svatojakubskou slavnost s ověnčeným fáborou a mašlemi přes náměstí k místu popravy. Kozlovi byla pronesena žertovná řeč, ve které byl odsouzen k smrti shozením z věže. Poté byl kozel svázán a vyvlečen po schodech na věž a vystrčen z okna na prkno. Kozel obvykle došel až na konec prkna a pak se rozloučil se světem. Dole obvykle dopadl ještě částečně živý, ale čekající řezník ho ihned zabil nožem. Přítomní řezníci byli ve starodávných krojích a s korouhvemi. Slavnost byla doprovázena hudbou a končila hostinou v nějaké hospodě, kde se jedlo a hlavně pilo, až se hory zelenaly. Poslední kozel byl v Pelhřimově shozen v roce 1830. (časopis Venkov, rok 1940)

​Kozlové k sv. Jakubu nebo při začátku tohoto měsíce zabíjení bývají, anebo z vysokého místa svržení, sebraná jejich krev se zachovává pro všelijaké příhody náhlé a jistá částka dává se v octě, jestli která žila v těle lidském se přetrhla a krev usedla, zase se rozplyne po ní.

​Další dochovanou vzpomínku máme z Holetína (u Hlínska):

​Na střeše udělali lešení a tam kozla vyvedli. Některý chasník četl mu ortel, jsa přistrojen za „kata“. Udělán testament. Kůže doporučena sousedům na kalhoty, maso hospodyním do kuchyně na pekáč, střeva hudebníkům na struny, rohy na špičky k dýmkám nebo dětem na troubení, mládencům nožíčky, aby dobře v tanci poskakovali, drob a držka muzikantům, loj mládencům na boty a podobně dále. Při zabíjení chytali lidé krev a dávali ji píti tomu, kdo měl padoucí nemoc nebo píchání. (časopis Květy, č.8, 1897)

​Na některých místech se shazování kozla přeneslo do posvícenských zábav, např. na císařská posvícení konané na svatého Havla (16.10.) nebo na martinská posvícení (11.11.). Důvod pozdějšího konání mohly být i žně, jež se konaly kolem svátku sv. Jakuba a nebyl čas na zábavu.