Ke svátku sv. Jakuba se vztahoval zvláštní a drsný zvyk: shazování kozla.

Pozor čtení o této tradici je pro silnější jedince. Tento obřad rituální popravy zvířete se zachovával v severních a východních Čechách ještě v druhé polovině 19. století.

Jsou dochovány písemné zdroje, že kozel byl v této oblasti shazován nejen z kostelních věží, ale i ze střech, z vikýřů, z oken hospod a stodol, ale prý také ze známého hradu Trosky.

Z Náchodska se dokonce dochovala rýmovačka:

Původ tohoto zvyku je asi hluboko v minulosti, tento zvyk se spojoval s pohanskou letní obětí za zdar úrody, kdy se pohanským božstvům přinášely živé oběti. Církev v tomto obřadu našla spojitost s památkou sv. Jakuba, který byl dle legendy svržen ze střechy jeruzalémského chrámu. Nejstarší písemná zpráva o shazování kozla pochází z roku 1636. Zmiňuje se v ní, že šafářka vrchnostenského dvora podle příkazu své paní poslala Zuzaně Černínové lék se sdělením: Nechala sem toho kozla schoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba do slunce vejchodu a tu krev sem usušila a lůj přepustila a nyní to Vaší milosti posílám.

Panovala představa, že strach kozla padajícího z výšky dával jeho krvi zázračnou léčivou schopnost. Tradovalo se také, že maso z tohoto kozla dodává sílu a zdraví, a tak přítomní řezníci hned kozla porcovali a prodávali, někde ho naopak hned upekli a společně snědli. Čerstvé a sušené krve byly přičítány zvláštní medicínské účinky proti padoucnici, krevním a plicním chorobám. Jako sušená a namletá na prášek uložená v malých váčcích, pak dotyčného chránila proti „různému píchání“.

Z hozeného kozla v Pelhřimově z věže kostela sv. Víta:

„Kozel, který se měl zúčastnit oslavy, musel být bílý; pokud byl jiné barvy, obarvili ho na bílo. Několik dní před popravou žil kozel u řezníka, obvykle u starého, odkud ho průvod nesl na svatojakubskou slavnost s ověnčeným fáborou a mašlemi přes náměstí k místu popravy. Kozlovi byla pronesena žertovná řeč, ve které byl odsouzen k smrti shozením z věže. Poté byl kozel svázán a vyvlečen po schodech na věž a vystrčen z okna na prkno. Kozel obvykle došel až na konec prkna a pak se rozloučil se světem. Dole obvykle dopadl ještě částečně živý, ale čekající řezník ho ihned zabil nožem. Přítomní řezníci byli ve starodávných krojích a s korouhvemi. Slavnost byla doprovázena hudbou a končila hostinou v nějaké hospodě, kde se jedlo a hlavně pilo, až se hory zelenaly. Poslední kozel byl v Pelhřimově shozen v roce 1830. (časopis Venkov, rok 1940)

O shazování kozla psal také jezuita P. J. Barner na sklonku 17. století a rovněž i on přičítal jeho krvi léčivou sílu:

Kozlové k sv. Jakubu nebo při začátku tohoto měsíce zabíjení bývají, anebo z vysokého místa svržení, sebraná jejich krev se zachovává pro všelijaké příhody náhlé a jistá částka dává se v octě, jestli která žila v těle lidském se přetrhla a krev usedla, zase se rozplyne po ní.

Další dochovanou vzpomínku máme z Holetína (u Hlínska):

Na střeše udělali lešení a tam kozla vyvedli. Některý chasník četl mu ortel, jsa přistrojen za „kata“. Udělán testament. Kůže doporučena sousedům na kalhoty, maso hospodyním do kuchyně na pekáč, střeva hudebníkům na struny, rohy na špičky k dýmkám nebo dětem na troubení, mládencům nožíčky, aby dobře v tanci poskakovali, drob a držka muzikantům, loj mládencům na boty a podobně dále. Při zabíjení chytali lidé krev a dávali ji píti tomu, kdo měl padoucí nemoc nebo píchání. (časopis Květy, č.8, 1897)

Na některých místech se shazování kozla přeneslo do posvícenských zábav, např. na císařská posvícení konané na svatého Havla (16.10.) nebo na martinská posvícení (11.11.). Důvod pozdějšího konání mohly být i žně, jež se konaly kolem svátku sv. Jakuba a nebyl čas na zábavu.