Rolník zasadil semeno, které v krátké době vyklíčilo a rostlo obilí jemuž věnoval po celou dobu vzrůstu velikou péči, kterou podporoval mnohými pověrčivými praktikami, které se po generace dědily.

Po celou dobu zrání obcházel pole a starostlivým pohledem sledoval, zda neutrpělo nějaké úhony. Denně s obavami sledoval oblohu a srdce mu úzkostlivě bilo, nakupily-li se zlověstné mraky, hrozící zničením celoroční námahy.

Obilí pomalu zlatoví, těžké klasy svěšují své hlavy, aby vydaly zrno, z něhož vzejde chléb. Tajemný pochod zrání jest dokončen, obilí dozrálo k žatvě. Nastává nejradostnější, ale také namáhavá práce zemědělcova. V teplejších nížinách, jak praví i pranostika, býval pro žatvu signálem svátek sv. Markéty (13.7.), v hornatých krajích začínaly žně zpravidla až po Maří Magdaleně (22.7.). Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Kdo měl zdravé ruce a nohy, činil se na poli od svítání do soumraku, oháněl se kosou a hráběmi, jezdil s potahy anebo alespoň holýma rukama vázal a nosil snopy, stavěl panáky a skládal je do stodol či do stohu.

Výjimečné postavení při žních mívali ženci, jejich těžká práce byla opředena mnoha pověrami. Když přišli na pole, smekli, nábožně se pokřižovali a přidali krátkou modlitbu a zvolali:
„Pán Bůh rač být svatým pomocníkem!“
Pak vzali kosy do rukou, a i s nimi udělali ve vzduchu znamení kříže nad obilím. Pak udělali „ráz“ a již to začalo s pomocí Boží. Však si také natřeli kosy hadím sádlem, aby se jim dobře kosilo.
Už je léto, už jsou žně, už na pole jedeme!
Až to žito požneme, snopy navážeme.
Už jsme žito požali, už se z pole sváží,
už se žluté kobližky na dožínky smaží.

Pilná práce se přerušovala pouze ke krátké svačině nebo broušení kosy. Brousek měli v toulci, nebo „klobouci“ z kravského rohu. Na Hradecku dostávali sekáči na „posnídávku“, sekali-li pšenici, tak pivo a buchty, při sečení žita kořalku a chléb.

Při kosení byl někdo šikovný, někdo už méně, někdo pracovitý, někdo naopak líný. Kdo zůstal za ostatními pozadu, zůstal „na koze“, jak se říkávalo. K tomu se vztahovalo nepřeberné množství popěvků.
Žněte holky, zažínejte, Andulka je na koze,
ani hlavy nezdvíhejte, Jiříček jí pomůže,
která hlavu pozdvihnete, kterakpak jí pomůže,
na kozu se dostanete. když von tam k ní nemůže?

Pověry sekáčů:
– Ženci přijdouce na pole žat první obilí, pokleknou, pomodlí se tři Otčenáše a Zdrávasy, potom užnou několik stébel a opášou se jimi v pasu, aby jich záda nebolela. Na první pokládku položí se hrst obilí křížem, a tak i když se dožne na pokládku poslední. (Od Strážnice)
– Když sekali první obilí a blížila se bouřka, vrhli se na zem při prvním zahřmění ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
– Kdo nezarovnával při sečení strniště, tomu prý se rozejdou námluvy, jak se říkalo na Novobydžovsku.
– Prý se neožení takový sekáč, který neumí dobře táhnout „špicí“ kosy a nechává proto velké strniště neboli „podřadek“.
– Když sekáč doseká, zabrousí kosu, aby prý čert nevěděl, co se sekalo.

Z naší literatury: Na konci 19. století se místy na velkostatcích mzda dělníkům o žních vyplácela jen v penězích, doslova několika krejcary za den. Na jiných místech se však drželi pořekadla: „Dělník, jenž nám na chlebě vezdejším pracuje, nechť také toho chleba se nasytí.“ Proto i matka žencům vařila denně v kotli polévku k snídani a k polednímu navařila buď knedlíků nebo nějaké kaše. A k večeru jim rozdávala chléb. Jako nápoj bylo dělníkům podáváno pivo, každému denně po litru. Kořalce byl přístup na pole rozhodně zapovězen.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.