S Medardem je spojeno několik legend a pranostik, kupodivu se zvláště pranostiky prokazatelně plní. Více a možná i zajímavého, se o tomto svatém dozvíte, pokud si najdete chvilku na tento článek.

Narodil se ve Francii, v šlechtické rodině asi kolem roku 472, některé životopisy uvádí i rok 459. Byl velmi srdečný a dobrotivý a dal se na kněžskou dráhu. Pro svou otevřenou a zároveň bohabojnou povahu byl oblíbený nejenom mezi obyčejnými lidmi, ale vážili si ho i franští králové. Později se stal biskupem a tento úřad zastával až do své smrti v r. 561. Je patronem sedláků, vinařů, sládků, meteorologů, ale i zlodějů (jeho milosrdný postoj k nim předpokládal jejich obrácení).

Svatý Medard je uváděn i jako patron zlodějů, o tom se více dočtete ZDE

Medarda často umělci zobrazovali s úsměvem, proto je považován i za pomocníka proti bolestem zubů a proti horečce a choromyslnosti.

Legenda o dešti a orlu:
Vypráví, že když byl Medard v chlapeckém věku, zastihla ho v polích bouře a liják. V té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho svými roztaženými perutěmi ochránil před promoknutím. Příběh se stal podnětem ke vzývání Medarda proti deštivému počasí zejména o senách, proto ho rolníci vzývají za suché počasí při sklizni sena. Jeho smrt je zase spojována s horkým deštěm, který započal, když Medard umřel.

V kalendáři historickém Daniela Adama z Veleslavína z r. 1590 pak ke dni 8. června čteme: „Léta Páně DLVI. umřel S. Medardus biskup noviomenský a tornachský v Frankreichu. Při smrti jeho se praví, že horký déšť pršel, a protož když toho dne prší, mnozí za to mají, že ostatek měsíce, pro časté přívaly a deště, mokrý bude. Jiní opět tomu chtějí, že čtyřicet dní pořád pršeti bude.“

Medardova růžová slavnost:
„Sv. Medard zavedl jako farář ve své osadě Salency růžovou slavnost, která se tam až podnes udržela. Vytvořil fond, aby nejcnostnější panna v Salenciaku dostala každoročně dvanáct tolarů a věnec z bílých růží darem. Slavnost probíhala takto: Měsíc před slavností pojmenovaly ve vsi Salency tři rozené panny p. správčímu toho statku, z kterýchž on volil tu, která měla ověnčena býti. Jméno její ohlásilo se na kazatelně, aby ostatní panny a dívky samy usoudily, zdali, tak slavné odměny hodna jest. Tím způsobem se vyloučila všechna strannost a nespravedlivost. Na den sv. Medarda přistrojila se v roucho bílé, rozpustila vlasy na šíji a provázená od příbuzných a dvanácti dívek, také bíle oděných, ubírala se okolo druhé hodiny odpolední s hlučnou hudbou na zámek v Salency. Odtud ji vedl buď pán správčí nebo jeho úředník do kostela na odpolední služby Boží, kde pro ni bylo připraveno čestné místo. Po službách Božích ubíralo se duchovenstvo ve slavném průvodu do kaple sv. Medarda, a tam se věnec z bílých růží na oltáři světil. Po oslavení panny ji kněz dal na hlavu věneček a k tomu 12 tolarů. Potom bylo „Tebe Boha chválíme“ a na nádvoří zámeckém proběhly hody, hry a radovánky v mariánském duchu. První růžová královna byla sestra sv. Medarda, kterou on sám korunoval.“

Slavnost se pak konávala po staletí a rozšířila se i na Moravu. Tam se konávala do r. 1795 v Mikulovickém panství, kde nejhodnější chudá panna dostávala k věnci 150 zlatých a měla je pak jako věno i s úroky.

V roce 1356 Karel IV. získal pro pražský chrám rámě z těla sv. Medarda, takže u jeho ostatků můžeme prosit i ve své vlasti.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.