V dřívějších dobách nebylo vesničky, ba ani chaloupky, u níž by nerostl bez černý. Naši předci ho měli ve veliké úctě, vážnosti a připisovali mu velkou léčivou sílu. To vše je obsaženo ve starém českém přísloví „Před heřmánkem smekni, pod bezem klekni“.

Na Šumavě místy říkali „Před černým bezem má mužský smeknout a žena kleknout!“, neboť má léčivou sílu jeho kořen, listí, květy i plody. Keř je označován v Čechách jako bez a na Moravě chebz, chebzí či pukač. Při dvouslovném pojmenování se mohou využívat přívlastky černý, bílý, planý, smradlavý, divoký či psí.

Pro označení plodů se používají jména bezinky, chebzinky, kozičky, smradinky, kozinky či hural. Smažené květenství je označováno názvem kosmatice.

Naši předci bezu dokonce přisuzovali zvláštní až čarovnou moc, a to hlavně díky jeho zjevu. Povídali o něm: „Veškerý jeho zjev má do sebe cosi příšerného. Roste na zastrčených, pustých místech leckde v koutě nebo na smetišti. Jeho temné tvary tvoří hubený peň s úzkým listím, na němž se hemží plno černých mšic a nad tím vším ční mohutné bílé květy, jejichž omamující zápach působí až hlavy bolení.“

Proto dle lidové víry pod ním přebývají bůžkové (zlí) a běda kdo by ho vykopal! Toho, kdo by se o to jen pokusil by stihla choroba nebo dokonce smrt. Pokud tento keř opravdu museli odstranit, tak nejprve před ním poklekli a pomodlili se.

Naši prapředci sázeli k svým obydlím bezové stromy také proto, aby jejich duch ochraňoval veškeré jich hospodářství, aby byl jejich strážným duchem. Místy se věřilo, že vůně bezu odpuzuje hlodavce, proto jej sadili vedle stájí.

Staří Litvané a Prusové dokonce věřili, že pod bezem bydlí zemský bůh Puškaitis, jemuž tam hospodáři donášeli oběti (chléb, vejce, pivo atd.) prosíce, aby poslal svoje služebné Markopoly (zemské bůžky) a Parstuky (trpaslíky a šotky o výšce prstu), aby jim do stodol nanosili obilí. Také se domácí báli znečistit zemi pod bezovým keřem, aby jim neviditelný host pod ním sedící nezmrzačil oči. Kdo by keř spálil přišel by o stavení.

V Anglii černý bez často vysazovali poblíž chalup, aby je chránil před bleskem a před čarodějnicemi. Věřili totiž, že do keře bezu nikdy neuhodí blesk. Nad vrata stodol a chlévů přibíjeli bezové větve, často do kříže, aby je chránily před zlými silami a pasáci proháněli stáda bezovými biči na ochranu před smrtí.

Slovinci zase bez sázeli ke chlévům, aby morová žena nemohla uškodit jejich dobytku. Domnívali se, že se zlí duchové bezu bojí. Proto také vždy brali do rukou bičiště z bezu, kdykoli odváželi mrtvolu na hřbitov. Tím odháněli od zemřelého všechny zlé duchy, takže jenom dobří k němu měli přístup. Křížek z bezového proutku se pokládal do rakve zemřelých.

Dánští venkované věřili, že v černém bezu sídlí Bezová matka – Hylde-Moer, která zabije každého, kdo strom porazí a potrestá dítě, které by leželo v kolébce z bezového dřeva. Věřili také, že pokud máte dost odvahy na to, abyste se o Svatojánské noci postavili pod černý bez, mohli byste spatřit krále víl i s doprovodem.

Ještě na začátku tohoto století chodili nemocní postižení zimnicí k bezovému keři, třásli jím a říkali: „Beze, beze, beze, zima na mne leze, a až ze mne sleze, na tebe pak vleze“. Zimnici také zaháněli tím, že si brzy ráno stoupli pod bez a střásali na sebe rosu do tváře.

Prababičky o bezu povídaly: „celý bez je úplnou domácí lékárnou všech venkovanů, neboť je na něm všechno zdravé a léčivé“. Také měli jedno krásné pořekadlo: „Před Bohem smekni, před bezem klekni.“ Kromě květu a bezinek se k léčení užívala i dřeň čili duše, kůra, dříví i kořen.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.