Zachraňme život srnčat před nekontrolovatelnou sečí. Zastavme každoroční vraždění nevinných mláďat. Pomozme šířit vědomí a můžeme mnohé změnit. Článek vznikl primárně díky Petrovi Slabovi ve spolupráci s naší redakcí a Eliškou Marií Nedvědovou. Slabší povahy prosíme: Nečtěte dál!

Zvažte dobře jestli chcete pokračovat ve čtení, obsah je velmi emotivní a obsahuje i drastické fotografie.

Příběh od Petra v originálním podání bez zásahu redakce

Smutná srnčí máma

Došel jsem pomalu k posedu, pod kterým se v menším údolí rozprostírala posekaná louka, ne velká, čítajíce asi tak dva a půl hektaru. Vysoká tráva ležela teď v dlouhých řadách jako na nějaké přehlídce. Cestou jsem potkal velký a rychlý traktor s masivní závěsnou sekačkou, což bylo znamení, že louku posekal těsně před mým příjezdem. Jako vždy nám myslivcům nedal majitel polností vědět, že se bude sekat.

Chvíli jsem seděl, když z trnek vedle louky vyšla na posekanou louku mladá srnka. Byl červen čas mláďat a já tušil co se bude dít, ale netušil jsem, že zažiju tak emotivní a smutný zážitek. Srna začala sem a tam chodit mezi řádky a volala jemným pískáním srnče, které se jí ale neozývalo, trvalo to asi čtvrt hodiny, nežli ho našla…malé tělíčko leželo v jednom z pruhů trávy kde ho zastihla dlouhá a nemilosrdná kosa sekačky, nemělo vůbec šanci na přežití. Srna k němu došla chvíli ho očuchávala a pokoušela se ho větrníkem postavit na běhy. Přitom opět pískala, ale tentokráte jinak. Úplně změnila hlas, v jejím pískání byl jasně poznat smutek a obrovská bolest, protože zjistila, že její nejmilejší už nežije, že ho ta velká burácivá věc, co po louce jezdila a kosila trávu ve které si srnče schovala, strašlivě zahubila. Její hvězdičku, její malou holčičku její první v životě…..

Slézal jsem z posedu a měl jsem oči plné slz a hlavu plnou myšlenek, o tom, jak si my lidé nárokujeme majestát nad lesy, polemi, loukami a zapomínáme na to, že nám vlastně nepatří. Že jsou tu tvorové, kteří na ní mají mnohem větší právo než my, protože je to jejich domov v kterém tisíce let žijí….

Rozhodně je to moc emotivní záležitost, ale jak to vlastně je s ochranou mláďat zvěře

Srny většinou kladou svá mláďata již od května do poloviny června. Tedy v době, kdy jsou bohužel trávy, jeteloviny či vojtěšky dostatečně vhodné na sušení, senáže a s nejlepšími nutričními vlastnostmi vhodnými pro krmení hospodářských zvířat. Srny se cítí v těchto lokalitách bezpečné před lidmi a predátory, a tak v nich mláďata ukrývají, aby mohla v klidu dospět. Srna mládě odloží a sama zalehne několik desítek metrů od něj a navštěvuje ho v prvních dnech jen při krmení a očistě. Vyhodnotí-li, že hrozí mláděti nebezpečí, odskočí a snaží se predátora či lidi upoutat na sebe a odvést je pryč. Srnče má zase jako obranný reflex to, že se schoulí do trávy a nehybně leží, navíc srnče skoro nevydává žádný pach a je svým zbarvením v trávě maskované. Malé srnče se proto před sekačkou do poslední chvíle ani nehne, i když traktor jezdí několik metrů od něj. Pud sebezáchovy mu velí vyskočit až když je sekačka těsně u něj, to už je ale pozdě a křehký tvor nemá proti mohutnému stroji šanci. Následky jsou fatální, ba co hůř, bohužel se stává, že žací stroj srnče těžce zraní, například dochází k amputaci běhů a nikomu bych nepřál jak pohled, tak i zvuk, kdy nebohé zraněné srnče zoufale volá svoji mámu o pomoc. Mockrát už jsem byl takové situaci přítomen a věřte, že to, co se děje a co pak musíte jako poslední povinnost vůči srnčeti udělat, s vámi tak zacloumá, že si to zapamatujete na celý zbytek života. Víte, že srnče má nejkrásnější oči, po myslivecku světla, která bůh divokému zvířeti kdy do vínku dal? A víte jak moc je těžké, je navždy zavřít, když na vás hledí z posekaného tělíčka?

A právě proto je prevence a každá pomoc velice důležitá, ale musí se udělat tak, jak se má. Jeden z velmi dobrých a osvědčených způsobů je plašení zvěře před sečí. A to za pomoci lidí, psů na vodítkách, pachových zradidel, akustických či zrakových plašičů. Srny nemají rádi neklid a cítí-li, že je v louce nebezpečno, dokáží si odvést mláďata pryč, zachránit je před pokosením, ale musí mít na to dostatek času. Nefunguje to ale na sto procent. Srnče, byť několik hodin staré, se sice již dokáže postavit, ale nedokáže v tak nízkém věku následovat matku v hustém porostu, i proto ho nechává matka raději ve vysoké trávě ukryté. Najdeme-li proto srnče při procházení před senosečí, nemá smysl ho hned vynášet, musíme dát nejprve možnost srně, aby si své srnče v klidu v noci odvedla. Místo je dobré si označit a druhý den, těsně před senosečí místo zkontrolovat. Pokud je srnče na místě, pak už nezbývá srnče opatrně, nejlépe v gumových rukavicích a zabalené do trávy, odnést na bezpečné místo, na kraj lesa, kde si ho srna dokáže najít. Je velmi důležité nesahat na srnče holýma rukama, aby na něm neulpěl lidský pach, srna by srnče jinak odmítla. Proto musím připomenout, že je opravdu velmi důležité spolupracovat s myslivci, kteří lokality, kde se seká, znají, vědí, kam mládě odnést a jak postupovat při jeho záchraně. Nikdy by neměli dobrovolníci jednat na vlastní pěst bez domluvy s myslivci či zemědělci. Zbrklé a neuvážené chování způsobí jen zlou krev a dobré věci nepomůže. Kromě toho se v loukách nachází i mláďata jiné zvěře, třeba malí zajíčci či snůšky bažantů a tam se musí postupovat zase trochu jinak, to je na další povídání. V současné době se začíná na ochranu mláďat zvěře používat i moderní technika. Asi jedním z nejlepších a nejefektivnějších technik, je vyhledávání mláďat zvěře za pomocí dronů s termokamerou. Jenže i to má svá úskalí. Jednak cena kvalitního dronu, osazeného termokamerou, je poměrně vysoká, a tak si ho myslivecké spolky většinou nemohou vůbec dovolit. A také je třeba vyhledávat vždy v ranních hodinách, když je zem ještě chladná a srnčata se dají snáze najít. To vše i výše uvedená ochrana a prevence má ještě další háček, a to ten, že myslivci dělají svou činnost zájmově. Jsou to stejně jako ostatní, pracující lidé, a tak, když se provádí senoseče, jsou často ve svých zaměstnáních. Mnohdy je proto těžké a složité sehnat potřebný počet lidí, aby tyto záchranné činnosti v době sečí měly vůbec nějaký smysl. Každopádně, každé zachráněné srnče, zajíček či snůška bažantů, za to stojí.

Setkáváte se s předsudky na myslivost a myslivce? Jaké jsou ty nejčastější?

Samozřejmě že ano a díky nejen této kampani, ale i jiným mým aktivitám spojených s myslivostí, kdy jsem se dostal do veřejného podvědomí, jsem už byl často sám terčem nepříjemných a urážlivých útoků na svou osobu, rodinu či kolegy, se kterými spolupracuji. Jsem přesvědčen, že pokud chci s někým o nějaké činnosti vést dialog, tak se vždy nejprve musím ptát, o čem vlastně daná věc je a čím se zabývá. Stejné je to i s myslivostí, která byla před pár lety zapsána na seznam národního nehmotného kulturního dědictví naší země. Asi jen tak by se na tak čestné místo nedostala. Problém je ten, že naše společnost dnes jedná a myslí ve většině případů jen tak, jak to řeknou v médiích, často bulvárních. O myslivosti se často publikují naprosté nepravdy a schválnosti, proto je i pohled veřejnosti na myslivce mnohdy špatný. Většina lidí si myslivost spojuje jen s lovem. Jenže tak to vůbec není, to už se ale v médiích nedozvíte. Hlavním posláním myslivosti už od jejího počátku je především ochrana a péče o zvěř a přírodu jako celek. Myslivost má celou škálu zaměření, specifickou mluvu, oblékání, hudbu, tradice. Učíme děti jak se k přírodě a v přírodě chovat, pořádáme spoustu kulturních akcí, přednášek, věnujeme se loveckým psům, loveckým dravcům, odpracujeme ročně tisíce brigádních hodin na zvelebování krajiny a spousty dalších a dalších věcí. A to je to, o čem se skoro vůbec nepíše.

Myslivost už také není výhradně doménou mužů, ale je v ní rok od roku stále více žen. Třeba zrovna Eliška Marie Nedvědová, která spolupracuje s vašimi Kladenskými listy. Myslivci jsou lidé různých povolání. Jsou mezi nimi lesníci, lidé z dělnických profesí, policisté, doktoři, právníci, zdravotní sestry, mediálně známí lidé, sportovci. Prostě celá škála těch, kterým se myslivost dostala doslova pod kůži a je pro ně často i životním stylem. Ano, samozřejmě, že nedílnou součástí myslivosti je i lov. Stejně tak jako i v jiných různých odvětvích lidských činností a oborů se i mezi myslivci najdou jedinci, kteří dokáží svým chováním kazit práci a poslání těch ostatních slušných a odpovědných, ale to tak prostě je.

Ale teď mi odpovědně řekněte, podíváte-li se každý z vás ve svých domácnostech a ve svých lednicích, kolik používáte produktů ze zvířat, která byla zabita na jatkách a vychována pro naši potřebu, jsme my myslivci opravdu ti špatní? Je na produkci zvěřiny jakožto čistého a v podstatě ekologického přírodního produktu něco špatného? Umí si někdo porovnat, jakou cestou se na stůl dostane vepřové nebo drůbeží a maso a jakou cestou zvěřina? A zamyslíte-li se pořádně, tak i problematika senosečí, při kterých ročně zahyne tisíce mláďat zvěře, ptáků a dalších různých živočichů, je vlastně spojená s námi všemi. Vždyť pro koho zemědělci dělají

seno? Přece pro hospodářská zvířata. A komu a na co slouží hospodářská zvířata? Takže vlastně i ta srnčata bohužel často padnou za oběť sekačkám ve prospěch toho, aby lidé mohli mít na stole mléko, hovězí či jiné potraviny. Přemýšlejte o tom!

Článek už byl vydán  před delším časem a během měsíce ho sdílelo asi třicet tisíc lidí. Smutná srnčí máma na facebooku konečně otevřela oči lidem, kteří o problematice senosečí do té doby neměli ani nejmenší tušení a strhla se doslova vlna podpory a nápadů, jak pomoci. Dnes je to již pár let od jeho napsání a publikování a troufnu si tvrdit, že od té doby Srnčí smutná máma zachránila tisíce mláďat zvěře. Díky zvýšenému povědomí veřejnosti, díky zvýšené ochraně, díky nastartování mnohem lepší spolupráce mezi zemědělci, myslivci a dobrovolníky. A hlavně díky neskutečné a obětavé práci spousty myslivců, jejich rodinných příslušníků a dobrovolníků z řad veřejnosti, kterým není naše zvěř a příroda lhostejná. A ty čeká právě v tomhle období, května a června, opět spousty úmorné práce, při záchraně mláďat zvěře o senosečích.

Dnes prostřednictvím Kladenských listů znovu otevírám toto téma a věřím že opět získáme podporu veřejnosti.

Váš Petr Slaba, Studio Divočák

Eliška dodává: Petra si nesmírně vážím, za sebe mohu dodat jen krátce a fakticky: Každé písmenko je pravda a nepřála bych nikomu vidět posekané srnče na vlastní oči a slyšet pláč jeho matky.

Další informace naleznete na FB: Stop sečení srnčat ZDE a nebo na FB: Zachraň zvíře před sekačkou ZDE

Podobná situace e týká nejen srnčat, Bohužel i další zvěře volně žijící v naší přírodě, například i zajíců. Video je z vypouštění jednoho zachráněného. Archiv Elišky..

Kladenské listy naprosto souhlasí se zněním uvedených informací a budeme plně a vždy stát za lidmi jako je Petr Slaba i Eliška Marie Nedvědová.

Chceš o Petrovi Slabovi a studiu Divočák vědět mnohem víc, není nic jednoduššího, klikni  ZDE