Když se nad tím zamyslím hlouběji, někdy mám pocit, že jsme se jako společnost vydali směrem, který mi vůbec nedává smysl.

Každý den nás obklopuje tolik příkladů, které ukazují, že základní lidské hodnoty, jako je  ohleduplnost, zodpovědnost nebo prostý respekt k druhým, začínají mizet. A co je horší – lidé si na to zvykají. Věci, které by dříve byly naprosto nepředstavitelné, se stávají novým normálem. Ať už jde o drobné neslušnosti, nebo větší, závažnější přečiny, všechno se to kupí a vytváří atmosféru, která mě upřímně děsí.

Dnes jsem na vlastní kůži zažil něco, co mi tuhle trpkou realitu ještě víc připomnělo. Představte si, že ráno odejdete z domova v klidu a pohodě, možná s hlavou plnou plánů na to, co vás ten den čeká. Možná doufáte, že to bude příjemný a produktivní den, nic zvláštního. A pak se vrátíte – unavení, ale možná i trochu spokojení s tím, co jste zvládli – a co najdete? Totálně zničené auto, které stálo celý dopoledne zaparkované na dvoře kde bydlíte. Ano, přesně tohle se mi dnes stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Auto, které jsem si těžce pořídil, na které jsem si dával pozor a o které jsem se staral, bylo najednou zničené.

Někdo mi prostě na dvoře naboural auto. Kdybyste to viděli, pochopili byste, proč mě to tak zasáhlo. SPZka byla rozbitá , lak na boku u auta i blatníku úplně sedřený, jako by se na něj někdo vrhl s kusem železa. A co udělal ten, kdo to způsobil? Místo aby se zastavil, zazvonil u dveří a řekl mi, co se stalo, prostě se otočil a odjel. Žádný vzkaz, žádná omluva, žádný pokus to nějak napravit. Zmizel. Jako by se nic nestalo. Jako bych já, moje auto a moje starosti vůbec neexistovaly. Ten pocit bezmoci je nepopsatelný.
Seděl jsem pak doma, díval se z okna na to poničené auto a v hlavě mi vířila jen jedna otázka: Kam se poděla slušnost? Kam se podělo to základní lidské chování, kdy máte v sobě aspoň trochu svědomí a přiznáte chybu, i když víte, že to bude nepříjemné? Vždyť každý z nás někdy udělá chybu. To je přirozené. Ale rozdíl je v tom, jak s tou chybou naložíme. Dnes mám pocit, že lidé raději utečou, než aby se postavili následkům. A to mě upřímně bolí.

Protože o co tu vlastně jde? Tohle není jen o zničeném autě. Tohle je mnohem hlubší problém. Tohle je o důvěře mezi lidmi. O tom, jak je dneska stále těžší věřit, že někdo udělá správnou věc, i když se na něj nikdo nedívá. Když někdo ve mně zničí něco tak banálního, jako je auto, a ani se neobtěžuje přiznat, že udělal chybu, co to vypovídá o naší společnosti? Co to vypovídá o tom, jak si dnes lidé váží jeden druhého?
Zdá se mi, že dnešní svět je plný lidí, kteří si myslí, že mohou dělat, co chtějí, a nikdy za to nepocítí žádné následky. Žádná zodpovědnost, žádná morálka. Někdy mám pocit, že tento přístup proniká do všech vrstev společnosti. Vidíme to v politice, v byznysu, ale i v každodenních mezilidských vztazích. Jako by se nám z povědomí úplně vytratila myšlenka, že na každém našem skutku záleží. Že každé naše rozhodnutí ovlivňuje nejen nás, ale i lidi kolem nás. A právě proto mě dnešní situace tak zasáhla. Nejde jen o auto. Jde o něco mnohem většího.
Ale víte co? I přes to všechno se snažím věřit, že ne všichni jsou takoví. Věřím, že pořád existují lidé, kteří si váží druhých, kteří se snaží být upřímní a zodpovědní. Možná jsou někdy tišší, méně viditelní, protože ti, kteří dělají špatné věci, bývají často hlasitější. Ale věřím, že tu jsou. A možná právě v takových chvílích, kdy se cítím takhle zklamaný a rozčarovaný, je nejdůležitější si připomínat, že každý z nás může být tím, kdo udělá svět o trochu lepším.

Možná je čas, abychom si všichni začali připomínat hodnoty, na kterých by měl každý z nás stát. Upřímnost. Zodpovědnost. Respekt. Tyhle jednoduché věci, které můžou udělat tolik rozdílu. A začít musíme každý u sebe. Protože jestli chceme, aby naše děti vyrůstaly v lepším světě, musíme jim ten lepší svět sami ukázat. Možná je to naivní, ale raději budu věřit, že věci mohou být lepší, než abych rezignoval na to, že takhle to prostě je a bude.