Ve staré voňavé stodole, kde to šustilo slámou a prosvítaly zlaté paprsky mezi prkny, se narodila kuřátka.

Byla heboučká, žlutá jako máslo a neposedná jako vítr. Celé dny si hrála ve slámě, pípala a zkoumala každý kout stodoly. Jednoho dne přišla do stodoly paní s velkým foťákem na krku. Měla teplý kabát, barevnou šálu a oči plné zvědavosti.

„Tak kdepak jsou ti malí pišišvoři?“ zamumlala potichu a usedla na okraj balíku slámy.

Jakmile kuřátka uslyšela hlas, začala zvedat hlavičky. A ejhle – jedno už běželo rovnou k paní, druhé hupslo ze slámy dolů a třetí se vyhrabalo z hnízdečka, jako by chtělo říct: „Tady jsme!“

„No páni, vy jste ale odvážní,“ smála se paní. Jedno kuřátko jí skočilo na botu, druhé jí vylezlo až na ruku, kde spokojeně sedělo a pípalo do rytmu cvakajícího foťáku.

Třetí se nedalo zahanbit – vyšplhalo paní až na rukáv a snažilo se nakouknout do objektivu.

„Píp, píp! Co je to za kulatý zobáček?“ zdálo se, že si myslí. A než se paní nadála, kuře se naklánělo tak blízko, že málem vlezlo do foťáku!

„Počkej, ty zvědavče,“ zasmála se paní, „ještě z tebe bude fotograf!“

Nakonec se jí povedlo vyfotit pár nádherných obrázků – jedno kuře na dlaních, druhé v hromadě slámy, třetí vtipně vylézající z klobouku, který si paní odložila vedle sebe.

A když se zvedala k odchodu, kuřátka se jí ještě chvilku držela za lem kabátu, jako by chtěla říct: „Přijď zas, paní s kouzelným cvakátkem!“

A paní se usmála. Věděla, že na tahle kuřátka ve stodole na slámě nikdy nezapomene.