Za sedmero kopci a jedním malým rybníkem stála na kraji louky stará červená kurníková bouda.

V ní bydlela slepička Klotylda se svými deseti zlatavými kuřátky. Každé ráno je vedla na pastvu, kde si hrála, zobala broučky a učila je poznávat svět.
Jednoho slunečného dne se ale stalo něco nečekaného. Kuřátka byla tak zvědavá a rozpustilá, že když slepička na chvilku zavřela oči, čtyři z nich – Křehulka, Pišťulka, Kulík a Štístko – se zatoulala daleko za malinový keř. Tam objevila modrý motýl, který je vedl až ke starému pařezu a dál až do lesa. Kuřátka si nevšimla, jak daleko už jsou.

„Kam jsme se to dostali?“ zapípal Kulík.

„Nevím, ale voní to tu po borůvkách!“ zaradovala se Pišťulka a hned se rozběhla do houští.

Mezitím si slepička všimla, že jí něco chybí. „Křehulka! Pišťulka! Kulíku! Štístko! Kdepak jste?“ volala a zbytek kuřátek se kolem ní rozhlížel s obavami.

Zatoulaná čtyřka mezitím pochopila, že zabloudila. Byli unavení, začalo se stmívat, a tak se schoulili pod velký list a povídali si, aby jim nebylo smutno. Každý vyprávěl, co během dne zažil – jak Pišťulka málem chytila vážku, Kulík si povídal s ježkem, Křehulka uklouzla do kaluže a Štístko našel pírko z neznámého ptáka.

Druhý den ráno je našla slepička Klotylda s pomocí jezevce, který zaslechl jejich pípání. Všichni se objali – i když pírkatě a křidélkově – a šťastně se vrátili domů.

Od té doby kuřátka věděla, že když se někam jde, má se jít alespoň ve dvou. Protože ve dvou se to lépe jde, a když se něco pokazí, je hned někdo po ruce, kdo pomůže.

A tak slepička s kuřátky žila dál v červené boudě u louky a každé odpoledne se společně smála nad příběhy z lesa, které jim čtyři dobrodruzi rádi vyprávěli znovu a znovu.