Na farmě u Jelena, kde se pastviny zelenají a v dálce bzučí první včely, žila malá kuřátka. Bylo jaro – sníh už dávno roztál, louky začaly kvést a ptáčci zpívali o sto šest.

Ale přesto foukal venku studený, mrazivý vítr, který se schválně proháněl kolem stodoly a šeptal: „Ještě nikam, maličcí, ještě si počkejte!“

„S láskou a bez chemie tak to u nás prostě žije.“ říká Tomáš Jelen

A tak kuřátka zůstávala hezky v teple ve své slámou vystlané stodole. Tam jim bylo dobře. Ráno se probudila s východem slunce a protáhla si křidélka a už se těšila na čerstvý šrot, který jim paní hospodyně každé ráno nasypala do misky.
„Dobré ráno, sluníčka moje,“ usmívala se na ně a kuřátka hned nadšeně pípala a hopsala kolem ní. Zobala, švitořila a po jídle se pustila do svých oblíbených her.

Ve slámě si stavěla skrýše, hrála na schovávanou a občas si některé kuřátko vylezlo na ruku hospodyně a přednášelo pohádky. Nejradši měla pohádku o odvážném kohoutkovi, který jednou utekl větru a přinesl jaro celé farmě.

A tak zatím zůstávala kuřátka schovaná ve své teplé stodole na farmě u Jelena. Byla spokojená, veselá, měla plná bříška a celý den na hraní.