Na prvního apríla se od nepaměti dějí zvláštní věci. Podle jedné tradice se té noci narodil Jidáš Iškariotský, podle jiné se Lucifer přestěhoval do pekla. I když v tomhle případě asi půjde o dávné aprílové žertíky amatérských teologů.

Mimochodem, slovní spojení „aprílový žertík“ jsme převzali z němčiny, jiné národy mluví o aprílových rybách (románské) nebo bláznech (anglosaské). V tradiční české lidové kultuře je tento den považován za den poněkud nešťastný, platilo tabu pro určité práce, např. setí, a nemělo se ani chodit do lesa. Nářadí vyrobené toho dne prý přinášísmůlu a nedává užitek.

První věc, co se ve střední Evropě v souvislosti s aprílem vybaví, je „aprílové počasí“. Němci pro to mají pořekadlo: „April, April, der tut nur was er will“ (přeneseně: duben, duben, co ten má za lubem).

(prenesene: auden, aupen, co ten ma za iupem). Tradice dělat si z lidí šprýmy včetně volání „apríl!“ přišla také z Německa. Zvyk „posílat do apríla“ je prvně zmiňován v bavorských pramenech roku 1618.

Němci zvyk převzali z Francie a dnešní Británie, kde se napáleným poslíčkům, kteří někdy běhali celé dopoledne a nesmyslný vzkaz předávali ode dveří ke dveřím posměšně přezdívalo: „April Fools!“ Důležité je, že ve středověké Anglii se šprým musel odehrát nejpozději v pravé poledne, minutu po dvanácté se „aprílovým hlupákem“ automaticky stával ten, kdo si hlupáka objednal. Jenže proč se to celé dělo právě 1. dubna? Klíčem k záhadě se zdá být rok 1582, kdy se papež Řehoř XIII. rozhodl zreformovat starý juliánský kalendář a přesunout začátek roku na první leden.

V českých zemích je tradice slavnosti bláznů o něco mladší:

V roce 1690 uvádí Bartoloměj Chrystellia z Prahy: „Prvního dne měsíce apríla nechá se mnohý obelstít potměšilostí, ale dvakrát tak často i hrubou Iží“. Ve zprávě z roku 1792 se líčí, jak pán na apríla žertem poslal sluhu pro půl lokte nehašeného vápna do apatyky, kde si z něho vystřelil i lékárník sdělením že už žádná nemá protože se o ně lidé porvali a všechno vápno potrhali. V knize Žert a pravda z roku 1796 se zase Ize dočíst, že „v měsíci dubnu, kdož bláznem býti chce, nechť se dá aprílem poslati. V následujícím století pak byly zápisy častější. Také v oblíbené knížce pro dívky od Amálie Kutinové Gabra a Málinka se hlavní hrdinky posílají do lékárny pro semtele, semosel a komářísádlo, do obchodu pro zaječí peří a podobně.

Sloveso „posílat“ poukazovalo na zvyk pověřit nějakého nešťastníka (prostí lidé tehdy nenosili v hlavě přesné datum) nějakou absurdní službou, např. přinést hodinářskou motyku, bublinku do vodováhy, mezery do žebříku.

Co o aprílu říká starý snář: 
Pošle-li tebe kdo aprílem – znamená to čest. Poslati aprílem někoho – to je jisté zklamání. Býti poslán aprílem – znamená posměch.

Závěrem jeden dobový text o šprýmu ze 17.století
Z třeboňského archívu: Na Třeboni se tohoto šprýmu užívalo již počátkem 17. věku za vladařstvíposledního Rožmberka Petra Voka (1611) a známý kronikář píše: „Bývala jedna stará žena v fraucimoře, mlynářka, ode všech Hubičkou jmenovaná. Byla jako nějaká svobodnice a kde se mohla v městě při veselých svatebních aneb při křtinách dotříti korbele, raději pivo než víno pila. Ta bývala ordinárí každý den opilá. Když býval den prvního aprýle, a tím měl Jeho Milost pán největšízalíbení, že jak tuto Hubičku, tak i jiné služebníky po městě s rozličnými věcmi posílal. Hubička nosívala zelenou putnu plnou kamení celý den po městě od jednoho k druhému, až se opila, putnu roztloukla, a tak se do zámku navrátila. Jiní pak služebníci do Soběslavi, do Veselí, do Lomnice museli s aprílem jeti na koních a na zádech kůš se sklenicemi a kamením na sobě nésti: mnohý se v kolika dnech nenavrátil.“

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.