Lidé trpící dalekozrakostí špatně vidí do blízka, zatímco s viděním do dálky problém nemají. Příčinou špatného vidění na krátkou vzdálenost je většinou délka oční bulvy.

Zjednodušeně řečeno je oko dalekozrakého člověka zpravidla „příliš krátké“. Jinými slovy, vzdálenost od rohovky a čočky k sítnici je u dalekozrakého oka menší než u zdravého oka. Oční lékař může dalekozrakost diagnostikovat pomocí různých vyšetření. Dalekozrakost se běžně koriguje brýlemi nebo kontaktními čočkami.

Dalekozrakost – co to je?

Zatímco u zdravého oka se povrch sítnice nachází 23–24 mm za rohovkou, u dalekozrakého oka je jeho předozadní délka menší. Lomivost rohovky a čočky je pak příliš nízká a paprsky světla se zalomí méně, než je potřeba. Paprsky světla se tak (teoreticky) sbíhají až za sítnicí a výsledkem je neostrý obraz (viz horní část obr. 1).

Schematické znázornění dalekozrakosti a její nápravy pomocí čočky. U dalekozrakého se paprsky světla teoreticky sbíhají až za sítnicí. Čočka před okem zajistí, že se paprsky sbíhají na sítnici.

Obrázek 1: Schematické znázornění dalekozrakosti a její nápravy pomocí čočky. (Zdroj: CC SA 1.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=408336)

Je-li oko „příliš krátké“, jedná se o tzv. axiální hypermetropii. Méně často se vyskytuje tzv. refrakční hypermetropie, kdy má rohovka a/nebo čočka menší lomivost. Většina lidí trpících dalekozrakostí má nejvýše 4–5 dioptrií.

Novorozenci jsou zpravidla „dalekozrací“, protože jejich zrak ještě není plně vyvinut. Akomodace (tzn. proces, při kterém ze zvětší zakřivení čočky a je umožněno zaostření blízkých předmětů) se rozvíjí asi od 4. měsíce života; teprve potom vidí kojenec blízké předměty ostře. Během prvního roku života roste oko a zároveň odeznívá dalekozrakost. Vývoj pozvolna směřuje ke konečné velikosti oka, správné lomivosti čočky i rohovky. Do 7. roku věku doroste u dětí s normálním zrakem oční bulva do délky 23–24 mm.

Děti a mladí lidé mají dobrou akomodační schopnost, proto mohou alespoň zčásti vyrovnat „příliš krátké oko“. K akomodaci dochází samozřejmě i u zdravého oka, a to při změně pohledu z dálky na pohled do blízka. U dětí a mladistvých však akomodační schopnost pomáhá navíc „vyrovnávat“ případnou dalekozrakost; v takovém případě akomodace probíhá při pohledu do dálky i do blízka. Dalekozrakost se proto může poprvé projevit až ve vyšším věku, kdy akomodační schopnost čočky postupně slábne. S každým milimetrem „chybějící délky oka“ se dalekozrakost zvětšuje o cca tři dioptrie (+3D).

Diagnóza dalekozrakosti

Příznaky závisí na stupni dalekozrakosti i na věku. Někteří dalekozrací lidé uvádějí, že se rychleji unaví. Nadměrné namáhání oka (kvůli téměř neustálé akomodaci) může způsobit bolesti hlavy, nevolnost, pocity pálení a řezání očí, pocit cizího tělesa v oku, unavené a zarudlé oči. Dalším příznakem je rozmazané vidění.

Oční lékař odebere anamnézu, při které mj. zjistí důvod návštěvy a případné další problémy se zrakem.

Pomocí různých testů a měřicích přístrojů lékař vyšetří různé struktury oka (například sítnici, sklivec, rohovku apod.) a stanoví, zda jsou přítomny nějaké změny a s nimi spojené zrakové vady.
Kromě vyšetření sklivce, předního segmentu oka (pomocí štěrbinové lampy) a očního pozadí (pomocí oftalmoskopie) provede lékař kontrolu reakce zornice a pohybu očí.
Lékař dále ověří ostrost zraku; k měření celkové refrakce oka se používá přístroj zvaný refraktometr. Zrak se měří s brýlemi i bez brýlí; lékař přitom používá tabulku určenou k měření zrakové ostrosti nebo speciální projektor. Lékař může změřit i nitrooční tlak (pomocí tonometru) a případně provést i další vyšetření oka.
Lékař může rozpoznat refrakční vady či organické příčiny, které se podílejí na zhoršení zraku, a tím vyloučit jiné oční vady (např. makulární edémy, které jsou projevem různých onemocnění, jako je diabetická makulopatie, věkem podmíněná makulární degenerace apod.).

Při vyšetření dítěte použije oční lékař speciální oční kapky, které přechodně zabrání zastřování oka a zároveň rozšíří zornici.

Stupeň dalekozrakosti se udává v kladných hodnotách dioptrií, např. +1,5 D.

Poznámka: Dalekozrakost není totéž co vetchozrakost. Vetchozrakost je důsledkem stárnutí organismu. Čočka v průběhu lidského života ztrácí pružnost a člověk přestává dobře zaostřovat na blízko. Jinými slovy se snižuje akomodační schopnost čočky a nelze ji již tak dobře nastavit na vidění do blízké vzdálenosti. Bližší informace najdete v článku vetchozrakost (presbyopie).
Korekce dalekozrakosti
Dalekozrakost se nejčastěji koriguje pomocí brýlí nebo kontaktních čoček. Bližší informace o konkrétních brýlích, různých typech kontaktních čoček, péči o ně i o kontrolních vyšetřeních vám podá váš oční lékař.

O nezbytnosti provedení chirurgického zákroku (refrakční chirurgie, laserové ošetření rohovky) a jeho samotném uskutečnění rozhoduje oční lékař, a to v závislosti na individuálních předpokladech každého pacienta a po konzultaci se samotným pacientem. Oční lékař podá pacientům rovněž informace o výhodách i rizicích daného zákroku.

Na koho se mohu obrátit?

Dalekozrakost diagnostikuje a pacienta o tomto onemocnění informuje oční lékař (neboli oftalmolog či odborný lékař v oboru oční lékařství). Ten může provést korekci dalekozrakosti pomocí brýlí nebo kontaktních čoček, případně navrhnout další léčebný postup.

U dětí se doporučuje konzultovat potíže s dětským lékařem (pediatrem), který může dětského pacienta odeslat na vyšetření k odbornému lékaři.

V případě diagnózy dalekozrakosti, ať už u dětí či u dospělých, je vhodné chodit k očnímu lékaři na pravidelné kontrolní prohlídky.

Na diagnostice a léčbě se mohou podílet i optometristé, kteří vyrobí a upraví optické pomůcky a poučí pacienta, jak má s těmito pomůckami manipulovat. Optometristé však neprovádějí oftalmologické vyšetření.

zdroj NZIP