Nedávno jsem se při probírání stovek fotografií z rodinného archivu dostal k fotkám své dcery, jak s veledůležitým výrazem tahá keřík borůvčího i s kořeny. Vzpomněl jsem si, jak tehdy chtěla, děvenka moje starostlivá, borůvkový koláč a „vyhnala“ mě na borůvky. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že mi pomůže.

Zabalila si svůj růžový batoh s královnou Elsou a hurá do lesa! Vzal jsem kelímek a začal sbírat borůvky pod jejím bedlivým dozorem. Seděla opodál na pařezu jako královna, která kontroluje svou družinu. Po chvíli jsem ji trochu popíchnul, ať mi pomůže, a světe, div se, zvedla se a šla trhat taky. Bohužel, s vervou dvouletého dítěte vzala keřík i s kořeny! „Takhle ne,“ povídám jí, „musíš sbírat jen bobulky.“ Otráveně začala trhat po jedné. Pak jsem viděl, jak jí blýsklo v očích a začala se hrabat ve svém královském batohu. Nechal jsem ji být, aspoň už nerve další borůvčí.

Najednou slyším tiché hihňání. Moje chytrá horákyně totiž vytáhla hřeben na vlasy a s triumfálním výrazem začala „česat“ borůvčí. Kupodivu jí to šlo skvěle! Hřebenem projížděla keříky, a borůvky se jí chytaly mezi zuby hřebenu a padaly dolů. Musím uznat, že na dvouletý nápad to mělo styl. Možná ne úplně „ekologický“, ale rozhodně geniální v jednoduchosti.

Po půlhodině jsme čistili hřeben a smáli se. Domů jsme se vrátili s fialovými prsty a já se ještě dlouho usmíval nad tím, jak má malá princezna vyřešila tradiční sběr borůvek po svém. A co jsem se naučil? Na borůvky jedině s hřebenem. Příště přizvu chytrou horákyni zas!

A borůvkový koláč? Řekněme, že tatínek „nenašel“ recept a upekl hrnkovou borůvkovou buchtu, na které se samozřejmě podílela i dcerka. Naštěstí bez hřebenu, ale s extra dávkou nadšení, které jsem pak musel hodinu uklízet.