Sedím si ráno v 6:45 u ranní kávy a vnímám tu chvíli klidu, než se rozběhne celodenní shon. Slyším, jak se syn „probourává“ z pokoje. Každé ráno má svůj specifický rituál, jak se protáhne, občas zívne a pak zamíří ke skříni, aby si vybral, co si na vezme sebe. Dnes mu to ale trvá déle než obvykle. Chvíli se přehrabuje ve stohu oblečení, a pak, můj třináctiletý, téměř dokonalý, inteligentní a nadaný syn zabručí: „Tati, mám si vzít do školy tepláky, nebo kalhoty?“
A je po idylce. Už se mi hlavou honí, co všechno dnes musím stihnout, a v tenhle okamžik bych čekal, že takhle „banální“ rozhodnutí má už zvládnuté sám. Mám pocit, že jsem se přeslechl, a tak nereaguji. Jenže on má pocit, že jsem asi hluchý a otázku zopakuje. Stejným, trochu zamyšleným tónem. „Je ti třináct let, člověče! Musíš se na tohle ptát?“ odpovím nevrle a v duchu si už kladu otázku, kde jsem ve výchově udělal chybu.
Ignoruji synovo „no jo“ a zahloubám se do vzpomínek. My jsme tenkrát mívali na výběr méně. Do školy jsme zkrátka nosili tesilové kalhoty, protože to bylo považováno za slušné oblečení. Tesilky byly takové ty praktické kalhoty, které nás sice moc nelákaly, ale prostě se nosily. Na druhém stupni už jsme začali nosit džíny a to byl tehdy odvaz.
Tentýž den, cestou z práce, koukám na děti jdoucí ze školy a nestačím se divit. Dobrá třetina z nich má na sobě tepláky. Ano, jsou to sice tepláky proslulých značek, takové ty, co prý „něco znamenají“, ale pořád jsou to tepláky! „To jsem ale stará struktura,“ pomyslím si. Možná se prostě změnila doba a dnes je přijatelnější chodit do školy v tom, co je pohodlné.
Jak se změnil náš pohled na výchovu
Vracím se k tomu doma ještě večer, kdy je syn pohodlně rozvalený na gauči v dalších teplácích. Ptám se ho, proč vlastně ráno váhal, když přece ví, že do školy má plný šuplík džín. Jeho odpověď mě ale zaskočí: „Tati, co je na teplákách špatného? Všichni je nosí.“
Aha, takže všichni je nosí. Jsme tam, kde jsme byli. Pamatuju si, jak jsme jako děti chtěli být součástí „party“. Ale teď? Něco se změnilo. My jsme se chtěli nějak odlišit, ukázat, že máme vkus. Dnes? Děti možná cítí stejný tlak, jen je zaměřený jinak. Tepláky jsou symbolem pohodlí, a pohodlí je dnes hlavní.
Pohodlí jako nový standard a rodičovská „selhání“
A tady přichází můj otcovský pocit selhání. Nedokázal jsem synovi předat určité hodnoty, které jsem si sám nesl z dětství. Nechci ho přimět nosit tesilky nebo košile jako za mých mladých let, ale co jsem to za rodiče, když se ptá na takovou věc? Je to tak vážné? Pravděpodobně ne, ale stejně mě to vrací k otázkám o tom, kde jsou dnes hranice mezi „výchovou“ a „volností“.
Možná by pro dnešní děti mělo platit, že se naučí rozhodovat samy, místo aby se neustále přizpůsobovaly tomu, co je momentálně „in“. Chci věřit, že časem najdou svou vlastní cestu, a nejen podle toho, co se nosí. A že časem zjistí, že oblečení nemusí být hlavním prostředkem, jak se přizpůsobit.
Je tepláková kultura nevyhnutelná?
Odpověď je složitá, protože ani dnešní doba není o tom, že by všechny děti chodily stejně, jako tomu bylo kdysi. I tepláky prošly „modernizací“ a rozdíl mezi levnými a značkovými tepláky je dnes pro děti ohromný. Takže zatímco tehdejší generace považovala džíny za symbol svobody, dnes si děti dokazují svou hodnotu jinak. Pohodlím, značkami, a hlavně tím, že zapadají.
Jsem tedy stará struktura, když chci, aby měl syn nějaké „slušné“ oblečení? Možná. Ale o čem tahle proměna vlastně vypovídá? O tom, že naše hodnoty se posunuly. Děti dnes hodnotí ostatní spíš podle toho, jaký mají styl, než jak jsou oblečené pro různé příležitosti.
Rodičovské pochybnosti a neustálý vývoj
Nakonec si říkám, že tenhle incident s tepláky mi přinesl něco k zamyšlení. Možná jsou tepláky jen špička ledovce, pod níž se skrývá celý svět současné kultury a hodnot. Možná by mi jako rodiči nemělo vadit, jestli syn nosí tepláky nebo džíny, ale spíš to, co se za těmi věcmi skrývá. Vychovávám ho k tomu, aby byl sám sebou? Aby věděl, kdy být pohodlný a kdy projevit úctu a respekt? Těžko říct.
Syn se za chvíli přijde zeptat, co má k večeři, a já, trochu mírněji než dnes ráno, se v duchu pousměji. Ne, nejde o to, jestli si vezme do školy tepláky nebo kalhoty. Jde o to, aby věděl, že někdy má smysl se ptát, a jindy je třeba rozhodnout sám. Snad na to časem přijde.
