V hlubokém lese, kde mech voněl po dešti a kapradí šumělo tajemné melodie, žila sojka jménem Modřinka. Byla krásná, s peřím modrým jako obloha a očima bystrýma jako hvězdy. Mezi ostatními ptáky byla známá svou zvídavostí – vždy musela všechno vidět, slyšet a vědět první.

Jednoho chladného rána, když se slunce sotva začalo probouzet, uviděla Modřinka zvláštní věc. V lese se mihotalo malé zlatavé světýlko. Chvíli tančilo mezi větvemi, pak se tiše sneslo na zem a zmizelo.

„Co to jen bylo?“ divila se sojka. „Musím to zjistit!“

Roztáhla svá křídla a vyrazila na pátrání.

Setkání s jezevcem Hrabošem

Nejprve narazila na starého jezevce Hraboše, který právě vylezl z nory a protahoval si své tlapky.

„Pane jezevče, neviděl jste světýlko, které tu tančilo?“ zeptala se sojka.

Jezevec si povzdechl. „Ach, to bylo světýlko lesa! Každý rok v tuto dobu se objevuje, aby přineslo kouzlo jara. Ale zdá se, že se letos ztratilo.“

Sojka se zamyslela. „Musím ho najít! Bez něj nebude jaro tak krásné.“

Setkání s veverkou Čiperkou

Letěla dál, až narazila na veverku Čiperku, která si právě chystala skrýš s posledními oříšky.

„Čiperko, neviděla jsi zlaté světýlko?“ zapípala sojka.

Veverka zavrtěla ocáskem. „Viděla! Běželo dolů k potoku, ale pak zmizelo v rákosí.“

Sojka poděkovala a rychle zamířila k potoku.

Setkání s vílou Lilií

U břehu potoka rostl keř plný bílých květů. A tam, mezi listy, se třpytila drobná postava – víla Lilie.

„Hledáš světýlko, viď?“ usmála se.

Sojka nadšeně přikývla. „Ano! Bez něj prý jaro nepřijde.“

Víla se usmála a ukázala ke kořenům stromu. „Uklouzlo a spadlo do vody. Ale tvá rychlost a odvaha ho mohou zachránit.“

Sojka se podívala do vody a spatřila malé světýlko, jak se houpe na hladině. Bez váhání se vrhla dolů, zobáčkem jemně uchopila světýlko a vynesla ho zpět na břeh.

A v tu chvíli se stalo kouzlo! Světýlko se rozzářilo jasněji než kdy dřív, vzneslo se do vzduchu a najednou se celý les probudil – pupeny stromů se začaly rozevírat, květiny vykvetly a první motýli rozepnuli svá křídla.

Jaro bylo zachráněno!

Od té doby byla sojka Modřinka nejen nejzvědavějším, ale i nejodvážnějším ptákem lesa. A pokaždé, když se jaro blížilo, usedla na nejvyšší větev a bdělanad tím, aby se světýlko už nikdy neztratilo.