Cesta k poznání: Kdy padají masky rodičovské dokonalosti?

Pamatujete si na chvíli, kdy jste si uvědomili, že vaši rodiče nejsou neomylní? Že dělají chyby, lžou sami sobě nebo si občas neví rady? To zjištění může být šokující, osvobozující, nebo naopak zdrcující. Já? Myslím, že u mě to přišlo až ve chvíli, kdy jsem řešil vlastní rozvod. Máma tehdy, úplně nečekaně, začala mluvit o svém životě. O věcech, o kterých jsem do té doby neměl tušení. Nikdy předtím to neřekla. A já se nikdy nezeptal.

Proč se neptáme?

Byl jsem jako každé jiné dítě. Táta byl táta, máma byla maminka. Miloval jsem je, respektoval, ale o jejich životy jsem se vlastně nikdy příliš nezajímal. Jasně, když jsem byl malý, zajímalo mě, co dostanu k narozeninám, proč se musím učit násobilku nebo kdy konečně dorazí Ježíšek. Ale otázky typu: „Jak jste se potkali? Jaké to bylo, když jste se rozhodovali mít děti?“ mi do hlavy nikdy nepřišly.

Je to nějaká dětská vrozená vlastnost? Jako kdyby mozek odmítal spojovat slovo „rodiče“ s něčím tak lidským, jako jsou emoce, pochyby nebo chyby. A když jsme přistihli mámu s tátou, jak se pusinkují? Fuj! Jediné, co jsme chtěli, bylo utéct z místnosti.

Chyby rodičů pod drobnohledem

Pamatuji si, jak mi máma jednou řekla, že se s tátou pohádali o něco úplně banálního. Třeba o rozmístění nábytku v kuchyni. Smál jsem se, ale zároveň jsem si uvědomil, že oni také bojují se stejnými malichernostmi jako já s partnerkou.

Úcta versus realita

Úcta k rodičům je něco, co nás učí od mala. Ale není to úcta založená na nějakém přirozeném instinktu. Je to spíš úcta k autoritě. Táta a máma řekli, takže to tak prostě bude. Jenže úcta není totéž co poznání. A poznání rodičů jako obyčejných lidí? To je něco, co nás může zaskočit.

U mě to přišlo ve chvíli, kdy mi máma vyprávěla o svých vlastních pochybách. „Měla jsem tenkrát strach, že to s tátou nezvládneme,“ přiznala mi. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšel mluvit o sobě jako o člověku, ne jako o neochvějné matce.

Proč je důležité se zajímat?

Možná jsme se o své rodiče nezajímali proto, že jsme je nechtěli vidět jinak. Možná jsme si chtěli uchovat iluzi, že oni jsou ti, kteří mají vždycky pravdu, kteří se nikdy nemýlí. Ale čím dřív přijmeme, že jsou stejně chybující jako my, tím lépe.

Zeptejte se jich. Jak se potkali? Proč se rozhodli mít děti? Co bylo v jejich životě nejtěžší? Ušetříte si spoustu zklamání, která přijdou, když zjistíte, že jejich rozhodnutí nejsou vždy logická nebo správná.

Není to konec světa

Vidět rodiče jako lidi je těžké, ale není to špatně. Právě naopak. Je to osvobozující. Když přijmeme jejich chyby, můžeme začít přijímat i ty své. A o tom to celé je.

Další informace na podobné téma: