Když svatý Petr vkročil do hospody, spatřil tam několik napitých lidí. Byli to samí tesaři. Jak sv. Petra uviděli, křičeli naň, aby jim zahrál ňákou skočnou. Ale sv. Petr nerozuměl. Jakby taky, vždyť nevěděl, že má na zádech housle. Díval se na ně a divil se, co chtějí. Myslil, že jsou opilí, nebo pomatení. Proto si jich nevšímal. To tesaře teprve popudilo. Shlukli se kolem sv. Petra a nabili mu. S pláčem se vrátil k Pánu a vypravoval, co mu ti tesaři učinili. „Potrestej je, Pane,“ pravil, „a dej jim železné suky do dřeva, aby na to vždycky pamatovali.“ „Nesmíš být tak mstivým, Petře,“ řekl mu Kristus Pán, „neboť musíš uvážit, že jsi sám toho byl příčinou. Kdybys tam byl nešel, jak jsem ti radil, nebylo by se ti to přihodilo. Není dobře všude být, všechno vidět a všechno slyšet. Podruhé si to pamatuj. — Tesaři budou míti dosti velkou památku, když jim dáme do dříví jen dřevěné, tvrdé suky. Budou míti s nimi dosti práce a nebudou podruhé tak bujní.“ A stalo se. Od těch dob mají tesaři suků plné kmeny a mají s nimi dosti co dělat.