Vydat 2.ledna 

Od Vánoc, někde od Nové roku, místem od sv. Tří králů až do Hromnic chodili dospělí a děti na tuto koledu.

Novoroční koledy, obchůzky byly v minulosti rozšířeny po městech i na vsi. Kořeny této tradice sahají až do strarého Říma, ale nechodily jen děti, ale i dospělí. Chodili duchovní, kostelníci, obecní sloužící a přidali se k nim i kominíci.

K typickým koledám patřily dětské obchůzky se zelenými proutky, kterým se říkalo štěstí nebo polazeň a na mnoha místech Čech i Moravy byla tato obchůzka spojena se zvláštním hudebním nástrojem, fanfrnochem. Přezdívalo se mu také bukač, bzučán, pudlač, bručál, brumbál, a dokonce i čert nebo býk. Šlo o nádobu potaženou kůží, měchuřinou, z níž vyčnívá žíně, kterou hoch tře smočenou rukou a vyluzuje tak bručivé, jednotvárné zvuky. Tento charakteristický zvuk je tak dostatečně hlasitý a průrazný, že spolu se zpěvem a vykřikováním koledníků nadělá spoustu hluku. Ne každému byly ty zvuky příjemné, zejména když je bylo slyšet nikoli pouze v jeden den, ale takřka od Vánoc až do Hromnic. V Praze bývalo slyšet typický bukačův bručivý zvuk také o jarních slavnostech, o Velikonocích, Slamníku i Fidlovačce a malé bukače či brumbálky prodávali dokonce trhovci.

Tento hluk byl dokonce i příčinou potyčky mezi hospodským a koledníkem v roce 1778. Dobová zpráva zachytila událost následovně: „O Novém roce chodila po Berouně mládež a bukálkami působili nesnesitelný hluk. Ten nevydržel nájemný hostinský Hikisch šenkující „U českého dvora“ a vyběhl na koledníky a jednoho z nich, Františka Růžičku „sepral do krve a úrazu.“ Krajský úřad odpověděl už 19. ledna 1778 rozkazem, aby příště ono hlučné koledování bylo berounské mládeži zakázáno. Hikisch byl poté pohnán na radnici, tam v přítomnosti primátora mu rychtář ustřihl vrkoč vlasů, a pak jej odvedl do šatlavy. O Hromnicích ráno, když lidé šli do kostela, dostal Hikisch před radnicí 15krát karabáčem.“

K.J.Erben o chození s bukačem a jeho výrobě:

Karel J. Erben líčí chození s bukačem v polovině 19. století takto: Od Vánoc, někde od Nové roku, místem od sv. Tří králů až do Hromnic každého roku chodí dospělí lidé na Plzeňsku, nejvíce okolo Radnic s bukačem. Okolo Prahy po vesnicích od domu k domu po koledě chodili s bukálem nebo brumbálem.

Bukač, brumbál jest baňka čili hliněný džbán nebo konévka dřevěná, měchýřem neb kůží nad dírou potažená a tkanicí pevně okolo hrdla ovázaná, aby měchýř nebo kůže, vždy jako na bubnu natažená zůstala. Pod kůží nebo měchýřem mají střevovou strunu, od jedné strany hrdla k druhé přivázanou, která se měchýře nebo kůže dotýká. Nebo mají jen na několik uzlů uvázanou tkanici uprostřed skrze kůži protaženou, nejlepší však jsou koňské žíně, které od díry koledník nasliněnými prsty tahá jako když dojí. Místy žíně natíraly voskem. Ona bručivý zvuk, huhuhuhu vydává a u toho koledníci odříkávají:

Buků, buků, buků! Otevřete ruku, panímámo zlatá,

vyjděte mezi vrata, koledy nám dejte, nic se nám nesmějte.

Co nám dáte, to vezmeme: marcipány jsou pro pány

a zemáky pro sedláky. Jestli nám nic nedáte, na hrncích to shledáte:

mlynářova slepice nazobá se pšenice,

schází vám všecky hrnce z police. (1845)

Mezi vánocemi a třemi králi chodili na Táborsku a Budějovicku tři koledníci s bručálem čili brumbálem a zpívali:

Hej, Vánoce! na Vánoce, přiletěla křepelice.

Baba sedí za kamny, vylizuje kuthany. (rendlíky)

Kocour na ni vrčí, že ji dolů strčí.

Kohout na ní kokrhá: že ji kožich roztrhá. (1845)

Na Moravě pojmenovali bukač „býkem“. Býkem tím jest hrnec nebo dřevěný mýtník, na jehož otvoru je napjatá kůže jako na bubnu, přivázaná motouzem. Uprostřed kůže je dírka, v níž upevněn pramen žíní. Jeden chlapec drží býka, druhý smýká mokrými prsty po žíních, které zvláštním zvukem vrzají. Třetí chlapec nese nádobku s vodou, v níž si onen prsty namáčí a čtvrtý vybírá dárky. Za tohoto vrzání chlapci zpívají koledy:

Pozdrav Pámbů, svatý Ján,

když jsme dostali, půjdem dál.

Pozdrav Pámbů, svatý Vít,

když jsme dostali, budem kvit. (1888)

Po přání a zpěvu hospodyně dá koledníkům housku, jablka a ořechy, hospodář peníze a koledníci jdou o dům dále, až obejdou celou ves dokola, pak se o koledu rozdělí.