Pro křesťanský svět začíná Popeleční středou doba půstu, trvající 40 dní, z počátku se křesťané ve 2. století připravovali na velikonoční slavnost dvoudenním postem, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Z časového hlediska Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí, součet je i se šesti nedělemi, které se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují, přičemž posledním dnem půstu je Bílá sobota. Podle církve se lidé postí, aby si připomněli Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, kde se stravoval prostým způsobem a odolával pokušení ďábla. Stejně dlouhý půst podstoupil také Mojžíš na hoře Sinaj i starozákonný prorok Eliáš při svém putování k Chorebu (Sinaji).

Dobu postní vysvětluje Jan Chlumský dle liturgického roku takto: Doba postní je přípravou na prožití Velikonoc. Začíná popeleční středou a končí odpoledne na Zelený čtvrtek, kdy začíná Velikonoční triduum (třídenní), jenž je hranicí mezi dobou postní a velikonoční. Doba postní má 6 nedělí tou poslední ie Květná neděle která jeaopou postni a velikonocni. Dopa postni ma o nedělí, tou poslední je Květná neděle, která je počátkem Svatého týdne, výhradně zasvěceného pouze Kristovu utrpení. V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní. Protože však křesťané nikdy nepočítali neděli jako postní den, byly před tuto neděli brzy přidány další čtyři dny. Jako začátek postního období je středa označována od 6. století a od 10. st. je o ní udělován popelec, od něhož má název popeleční.

V postu se nesměly jíst pokrmy živočišného původu, nejen maso, ale i mléko, sýr a vejce. Místo sádla a másla se užívaly rostlinné oleje. Tento způsob půstu se udržoval dlouho. Na venkově se živočišné tuky o půstu nepožívaly takřka po celé 19. století. Mléko, maso a vejce se obecně začalo objevovat v kuchyni v postní době až po roce 1900. Ale například ryby a luštěniny se na jídelníčku začaly objevovat v průběhu 15 století. V tomto období byly typickými postními pokrmy i maso raků, žab, hlemýžďů a některých vodních ptáků.

Základem jídelníčku však byly především polévky. Jejich složení i příprava byly velice jednoduché, protože se vařily pouze z hub, kmínu, česneku, luštěnin a později také z brambor. Povolené bylo nakládané zelí, což bylo vítaným a především zdravým zpestřením jinak velice fádního jídelníčku. Kysané zelí totiž obsahuje značné množství vitamínu C. Během půstu se většinou jídával chléb. Oblíbené a povolené byly také luštěniny, jako čočka, fazole, cizrna nebo hrách. Dále různé kaše – jahelná, kukuřičná, pohanková, prosná i krupicová nebo pečené brambory. Ty se u nás začaly objevovat až během 18. stol.

Chudší lid se najedl i planých hrušek, nebo jiného prostého jídla, olejem maštěného. Bylo to dědictví z minulých dob, neboť v této době nezbývalo mnoho zásob a na novou úrodu si lidé museli počkat. Při přísném půstu se jedlo jen jednou denně, ale na Popeleční středu a Velký pátek se nesmělo jíst vůbec nic. Bylo zvykem, že hospodyně vynesly na půdu nádobí, ve kterém se vařilo maso a sádlem maštěné pokrmy a použily jiné, které nebylo omastkem nikdy dotčeno, často nové. Namísto kovových Ižic a plechového nádobí se vzalo hliněné a lžíce a misky dřevěné.

Předvelikonoční půst byl pro křesťana rovněž dobou odříkání veřejných a hlučných besed a zábav a různých prožitků, jako kouření, šňupání tabáku, pití alkoholických nápojů a sexuálních styků. V tomto čase se neuzavíraly sňatky. V Podbeskydí v některých rodinách mívali přes celý půst zastřené zrcadlo, neboť hříchem bylo do zrcadla se podívat a oddávat se světským věcem.

V katolických rodinách se každý večer i na besedách po celý postní čas společně modlívali růženec a znívali nísně o umučení PáněS postními dny se setkáváme i v jiných obdobích roku, přibližně vždy na začátku všech čtyř ročních období. Podle římské liturgie jde o takzvané kvatembrové dny. Česky se těmto dnům říkalo suché dny a nazývaly se tak proto, že byl půst a lidé si na chléb nic nemazali, jedli ho suchý. Šlo vždy o tři postní dny v týdnu, které se ve výběru ustálily nakonec na středě, pátku a sobotě, přičemž nejstarší zpráva o postních dnech pochází ze 4. století a je zapsána ve spisu Pontia Maxima, který se odvolává na starozákonní postní předpisy.

A na závěr něco o bramborách:

Nejstarší zmínka o bramborách v českých zemích je z roku 1623 a hovoří o jejich podávání na stole šlechtice Viléma Slavaty. Brambory byly v kontinentální Evropě zpočátku přijímány se značnou nedůvěrou a obavami. Byly totiž považovány za pohanskou a nekřesťanskou plodinu, za plodinu nečistou a zdraví ohrožující. Případně byly používány pouze jako okrasná exotická rostlina na dvorech velkopánů a v klášterních zahradách. Někteří tehdejší lékaři je předepisovali jako zaručený lék proti široké škále onemocnění od průjmů až po tuberkulózu, někdy se dokonce používaly jako afrodiziaka. Tato důvěra ve výživné a lahodné hlízy trvala téměř dvě staletí.

Až kolem roku 1740 rozeznal význam zemiaků kolem roku pruský král Bedřich I. Veliký a nařídil jejich pěstování v tehdejším Prusku. Do českých zemí přišly brambory z Braniborska, odtud vznikl také jejich český název.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším  naleznete ZDE.