Jaro začíná jarní rovnodenností, ale dochované historické záznamy potvrzují, že ještě poměrně nedávno se v našich zemích začínal příchod jara oslavovat mnohem dřív, a to již na sv. Matěje 24. února, kdy se oslavoval odchod zimy.

V tomto období také probíhá matějská obleva, které se zmiňuje v mnoha dnešních pranostikách. Rovněž při staročeském dělení roku na osm období byl den sv. Matěje prvým dnem tzv. pozimku neboli předjaří. To připomínají tyto pranostiky:

„Svatá Kateřina (25.11.) zimu oblibuje, svatý Matěj odplavuje.“ nebo „Svatý Matěj přivádí pozimek.“

Lidové pranostiky o tomto svátku dále říkají:

• „Na svatého Matěje rampouchy, úrodný rok. Na svatého Matěje rampouchy, úrodný rok na mouchy.“
• „Svatej Matěj, hodnej svatej, kožichy dolů!“
• „Na svatého Matěje skřivan pije z koleje.“

Pomalu začíná předjaří, probouzející se příroda dává o sobě vědět. Přišla doba příprav na první polní práce a očekávání mláďátek. Svátek sv. Matěje naši předkové považovali za významný mezník končící zimy a předzvěst jara a ukazuje nato i řada pranostik vztahujících se k počasí a k úrodě na polích a zahradách:

• „Na svatého Matěje léta naděje.“
• „Na svatého Matěje slunce pozře závěje a skřivan si vesele zapěje.“

K matějskému svátku se vázal obyčej, jehož smyslem bylo magicky působit na úrodu ovoce a na sklonku zimy probouzet stromy. Podle pramenů z 19. a 20. století bylo matějské „volání na stromy“ hojně rozšířeno v Čechách, na západní a střední Moravě. Prostředky magického konání v čase před rozedněním, jako zvonění klíči, otloukání stromu proutkem nebo vařečkou a hlasité volání, v němž je vzýván ku pomoci světec Matěj, mělo vybudit plodnost stromů. Patřila k tomu také nahota nebo plodnost stromů. Patřila k tomu také nahota nebo sporé oblečení aktérů, dětí bosých a jen v košilích.

„Dnes je svatého Matěje nesu nahého na těle, aby nám nadělil ovoce dosti do sytosti“

Ve Vážanech u Vyškova děti vylezly na strom, aby se jejich hlasy lépe rozléhaly, a prosily v písni sv. Matěje: „O te svaté Matějo máme k tobě nádějo, abes nám dal órodo hrošek, jablek, kadlátek, dorancií, vořechu, pavloviček, slev, plné plevník plev.“

Po zpěvu našly děti pod stromem dárek od sv. Matěje, který tam nepozorovaně matky položily. Rok od roku se ta prosba opakovala a skončila až v letech před druhou světovou válkou.

Na Chodsku nebo v dolním Pomoraví se tradovalo, že v tento den mají svatbu vrabci, shánějí se, vřískají u stodol a statků, jako by se loučili se zimními příbytky.

Sv. Matějovi byli zasvěcovány i chrámy a kaple. U nás jich není tolik jako jiných, ale pro své vřazení do času předjaří se svátek zapsal především prvních poutí v roce. Mezi nimi vyniká proslulá pražská matějská pouť, konaná k uctění jediného kostela sv. Matěje v Praze Deivicích.

Ani bývalý režim si nedovolil zrušit Matějskou pouť a tak tuto událost alespoň přesunul do bývalého parku ,,Kultury a oddechu Julia Fučíka,, dnes výstaviště Praha Holešovice, kde se Matějská pouť koná do dnes. Ani pokusy komunistického režimu o přejmenování na Jarní pouť nebyly úspěšné a mezi lidem se do dnes zachoval název Matějská pouť.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším  naleznete ZDE.