Svátek uvedení Páně do chrámu se lidově nazývá Hromnice a svým dějem nás ještě vrací k vánočním svátkům, neboť je vázán na Narození Páně. Dnešní den připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození, po šestinedělí do jeruzalemského chrámu, aby ho zasvětili bohu. Na Hromnice se tradičně sklízel betlém a někde také vánoční stromek.

Svátek Uvedení Páně do chrámu byl dříve také označován jako „Obětování Páně“ či „Očišťování Panny Marie“. V Jeruzalémě se dnešní svátek slavil už v 5. století, v Římě od 6. století pod názvem Setkání (Hypapante, řec.). Od 10. století se objevuje v liturgických knihách na Západě název Očišťování Panny Marie.

V lidovém křesťanství se Hromnice (2.2.) staly i důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc, který byl zasazen přesně do poloviny období mezi zimním slunovratem a jarnírovnodenností.

Z našich kalendářů Hromnice na nějaký čas po roce 1984 vymizely, ale dnešní nové nábožensky založené kalendáře je už opět připomínají – třebaže spíš v liturgické podobě svátečního dne „Uvedení Páně do chrámu.

Plamen svíčky nás provází skoro každý svátek a obřad. Zapálená svíčka měla pro věřící spoustu významů, jejichž kořeny sahají hluboko do dávnověku. Chránila před nejrůznějším neštěstím, před nemocemi i před smrtí a konečně také provázela umírajícího na věčnost. Svíčku, ale můžeme také vnímat jako symbol Ježíšova života- jak svíce postupně hoří, stravuje sama sebe, aby jiným dala své světlo. Postupem času začali lidé věřit, že svíčky posvěcené v kostele ve svátek Uvedení Páně do chrámu a očišťování P. Marie dokážou za letních bouřek od stavení i celého hospodářství zahnat blesk neboli hrom. Proto se takovým svíčkám začalo říkat hromničky a z toho nakonec vznikl lidový název svátku Hromnice. Hromničky bývaly i bohatě zdobené. Voskáři je nabízeli na poutích a na trzích. Bývaly oblíbeným dárkem i předmětem na památku.

Žehnání svíce přibylo do liturgie až na přelomu 9. a 10. století, pravděpodobně zásluhou galsko germánských vlivů na římskou liturgii. Text žehnání nacházíme v Pontificale romanum ze 12. století. Po Tridentském koncilu (1545-1563) se svíce žehnala modlitbou, poté se pokropila svěcenou vodou, okouřila se kadidlem a následoval zpěv chvalozpěvu Simeona, který je součástí obřadu i dnes. Tyto svíce, zvané „hromničky“, byly pak pečlivě v domácnostech uschovány, zpravidla za obrazy svatých a byla jim přisuzována ochranná za obrazy svatých a byla jim přisuzována ochranná i léčivá moc. Stonal-li někdo, byly rozžehovány k modlitbám za jeho uzdravení, právě tak jako při bouřích. Kdy při znění modliteb měly ochránit stavení před „Božím poslem“, jak se říkalo zhoubným bleskům.

Když hrozila bouře, rozžehli hromničku:

„Nejprve se naši předci modlili, zejména se říkalo evangelium sv. Marka. Po modlitbě zhasínali svíčku a pouštěli čmoud (kouř) z ní dveřmi, nebo pootevřeným oknem ven, čímž chtěli usmířiti rozhněvaná nebesa. Pak zavřeli okno (dveře), rozsvítili svíčku znovu a modlili se dále litanie ke všem svatým. To otevření se třikráte opakuje, bouřka prý se vzdálí. Někde věřili, že kdyby se rozžala svíčka jiná nežli hromnička, blesk by udeřil do stavení a zapálil by jej.“ Prostí lidé si totiž v minulosti neuměli vysvětlit podstatu přírodních živelných pohrom, a proto kolem nich vytvořili celou řadu mýtů a pověr.