Opět jsem zavítal do kočičí kavárny. Lidí bylo jen pár, ochotná paní barmanka a spousta spících koček. Paní se přišla zeptat, co si dáme. Jelikož má dcerka špatně mluví, snažím se, aby hovořila kdykoliv a kdekoliv. Paní nabídla domácí limonádu. To je však na dcerku moc dlouhé slovo, a tak ho zkracuji na „limo“. Dcerka to ale obrátila na „milo“.

Ptám se: „Co si dáš, zlatíčko?“ Odpovídá: „Milo.“ Paní barmanka ji bez potíží pochopí a už se žene pro limonádu. „Ne, to tu nemají. Mají jen limo,“ povídám a mrkám na paní. Ta okamžitě pochopí, že jde o výchovný akt, a přidává se ke „hře“. Dcerka na mě zoufale kouká a několikrát opakuje své „milo“. Krčím rameny. Holka se zarazí a naprázdno otvírá pusu, jako by si to zkoušela. Pak vyhrkne: „Prosím limo.“ Paní ji pochválí, donese bezovou limonádu a kočičí hračku za odměnu. Princezna nadšeně opakuje: „Limo, limo, limo.“ Povedlo se jí to a je šťastná.

Nikoliv však paní od vedlejšího stolu. Tam sedí dvě děti, babička, dědeček a ona – matka s ostřížím zrakem a vůlí. Mračí se na mě a něco špitá babičce. Děda sjíždí videa na Facebooku. Z babiččiny odpovědi zaslechnu jen: „No a?“ Holčina a chlapec se zatím zvedají a snaží se spící kočky vytáhnout z pelíšků. Asi jako když zvedáte plyšáka z postele.

Dcerka bere věnovanou hračku. Proutek s provázkem a na konci přivázanou chlupatou bambulkou. Obrací ho a koncem šťouchá do spící kočky. Beru jí proutek z ruky a šťouchám do dcerky s otázkou: „Jak se ti to líbí?“ Moc se jí to nelíbí a ihned pochopí, že takhle ne. Ukážu jí, jak si s kočkami hrát, a za chvíli lítají dvě odrostlá koťata za dcerkou jako dvě čamrdy.

Opět cítím zlobný pohled od vedle. Chlapec mě viděl při „výuce“ a šťouchá jinou hračkou do sestry. Matka polohlasem pronáší: „Nemusíš opakovat každou blbost, co vidíš!“ a pokračuje ve špitání babičce. Střílí po mně zabijácké pohledy. Já se docela bavím a provokativně na ni mrknu.

Babička šťouchá prstem do dědy, který odpovídá, že se nudí a má mu dát pokoj. Dál kouká na videa.

Něco se chystá.

Nesou mi přepychově nachystaný čaj a napěněné mléko. Beru trochu pěny na prst a dávám olíznout mourkovi. Paní využívá situace a vynadá mi, že se to nemá a že dávám špatný příklad. Barmanka to zaslechne a přinese mi papírový kornoutek s dobrotami pro kočky. Mourek mlsá zdravě, dcerka přebírá štafetu a krmí ona. Děti od vedle žadoní taky, ale nic nedostanou. Děda platí a rodina odchází.

Barmanka na mě spiklenecky mrkne a mávne rukou ve smyslu: „Nic si z toho nedělejte.“

Proč se mi tohle stává? Co je komu do toho, jak vychovávám své děti? Proč si rodiče nehledí vlastních ratolestí a snaží se „vychovávat“ cizí? Mám na čele napsáno „neschopný otec“? Opravdu nevím.

V každém případě dcerka umí říct „limo“ a hrát si s kočkami, aniž by jim utrhla ocásek. Já jsem spokojený.

Informace k výchově: