Oslavy příchodu nového roku provázejí lidstvo od pradávna, ale datum, na který Nový rok připadal se postupem času měnilo. U tradičních zemědělských kultur přicházel nový rok s novým vegetačním obdobím, tedy s jarem.

Až v roce 46 před našim letopočtem zavedl římský císař Julius Ceasar tzv. juliánský kalendář, s ním jsou doloženy lednové kalendy tedy bujaré oslavy přicházejícího nového roku spojené s hostinami a vzájemným obdarováváním. Juliánský kalendář převzala i křesťanská církev, ale za první den roku označila až 6. leden, tedy den Zjevení Páně, který dnes známe pod lidovým označením Tři králové.

V polovině 4. století se začátek nového roku přesunul na 25. prosinec. Nový rok se tak připojil k oslavám narození Ježíše Krista a měl pomoci s potlačením předkřesťanských oslav zimního slunovratu, které byly stejně jako všechny ostatní pohanské svátky trnem v oku křesťanské církvi. Boží hod vánoční tak sloužil jako počátek nového roku až do obecného přijetí gregoriánského kalendáře, který zavedl v roce 1582 papež Řehoř IIX., ten ustanovil jako nový rok 1. leden.

První zmínky o oslavách Nového roku máme již z Mezopotámie dva tisíce let před našim letopočtem. Oslavovali i staří Římané, ti se navíc obdarovávali sladkostmi jako jsou datle, fíky nebo med, aby nový rok začal sladce. Tradice novoročních dárků se dodržovala i ve starém Egyptě, u nás probíhala ještě v 17. století a dodnes se dochovala například ve Francii. Příchod Nového roku byl už od dob antického Říma spojován s bujarými oslavami, hodováním a pitkami což vydrželo až do středověku.

Církvi se však pohanský způsob oslav nezamlouval a snažila se je zklidnit a potlačit, proto se křesťanské svátky často překrývaly se svátky židovskými, nebo pohanskými, aby byly potlačeny nekřesťanské tendence. Jedním ze způsobů, kterým církev bojovala proti pohanské nevázanosti novoročních oslav bylo zavedení svátku Obřezání Páně na 1. ledna. Den, kdy byla poprvé prolita Kristova krev se měl slavit hlavně tichem a rozjímáním.

Svatý Augustýn na přelomu 4. a 5. století 1. ledna kázal:
„Pohané rádi rozdávají novoroční dárky, vy máte dávat almužny. Oni rádi zpívají nevázané písně, vy se máte nechat přitáhnou slovem písma. Oni spěchají do divadla, vy máte jít do kostela. Oni se rádi opíjejí, vy se máte postit.“

S dějinami církve souvisí i pojmenování silvestra, 31.12. roku 335 zemřel papež Silvestr I. Za svoji víru byl pronásledován a musel se tedy často ukrývat v lese, odtud získal své jméno. „Silva“ totiž znamená v latině „lesní“. Svátek Silvestra I. má v sobě shodou okolností i symbolický význam, žil totiž na přelomu dvou historických etap. Za jeho vlády končí divoký věk pronásledování křesťanů a začíná věk nový, epocha psaná církví.

V období baroka (17.-18. st.) byly oslavy v porovnání se středověkem pokojnější, lidé hlavně chodili do kostela poděkovat za uplynulý rok a pomodlit se za zdar v tom nacházejícím. Venku se pak zastavovali se sousedy, podávali si na znamení odpuštění a smíření ruce (při téhle příležitosti se používalo okřídlené „co jsme si, to jsme si‘), zapalovali v kapličkách svíčky za zemřelé.

Začátkem 20. století vlivem průmyslové revoluce a následného hospodářského rozmachu se již silvestrovské oslavy začaly podobat těm dnešním, vlastně se vrátilo to pohanské obžerství a nezřízené pití alkoholu.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším i  možnost zakoupit jedinečný kalendář naleznete ZDE.