Tradice spojené s legendou svatého Mikuláše a jeho štědrostí jsou velmi pestré. V českých zvycích se mikulášská nadílka odbývá vždy v předvečer světcova svátku, kdy Mikuláš k nám sestupuje z nebe po zlatém žebříku a pak chodí tam, kde jsou děti.

Nejstarší zápisy o tom u nás existují již ze 13. století. Hlavní postavou je Mikuláš, jeho vlídná vousatá tvář vyvolává pocit moudrosti a laskavosti.

Někde si děti, ještě před příchodem Mikuláše mohly odříkávat tuto básničku:
Sláva buď Bohu našemu i Mikulášovi svatému,
i tak svaté Barborce, ať nám naklade v komůrce. (z Brušperka)

Jako děti jsme v sobě mívali malou dušičku a ani jsme nedutali, když v podvečer svátku se ozval venku zvonek, pod oknem zasvištěly pruty a čert zarachotil řetězem. Do světnice vkráčel důstojným krokem milý sv. Mikuláš v dlouhém, bílém šatě, někdy s červeným pláštěm. Na hlavě měl lesklou, zlatou biskupskou čepici s křížem, v levici berlu a v pravici třímal dlouhý postříbřený prut. Dlouhý vous bělal se mu někdy až po pás. Vedle něj se postavil krásný bílý anděl s pleteným košíkem, v kterém měl plno dárků pro hodné děti. Za nimi se vehnal do světnice čert, rachotící řetězem, rejdil do kola a proháněl svým prutem chasu, která před ním ustupovala. Strach jsme měli veliký, schovávali jsme se za maminku, pevně se jí chytli za sukni, nebo jsme utekli pod stůl. Pojednou se čert ztišil a zazněl Mikulášův hlas. Dobře věděl, kdo z nás dětí je hodný a kdo zlobí. Aby se nespletl měl s sebou knihu, kde měl všechno naše zlobení zapsáno. Třesoucím se hlasem jsme mu odříkávali, básničku, či modlitbu, ale běda, zdali nám hlas zaškobrtl to ihned čert začal rachotit řetězem a chtěl nás hodit do pytle a vzíti s sebou. Upřímně jsme slibovali „svatému“, že se polepšíme. Pak konečně pokynul Mikuláš čertu, aby nás nechal na pokoji a pak jsme dostali jablíčka, ořechy, perníky, nebo jinou sladkost. Jakou úlevu jsme prožili, když se za stále rejdícím čertem zavřely dveře ani nebudu popisovat, jistě jí každý dobře znáte. Poněvadž všude svatý biskup nemohl přijít, nakládal dětem do punčochy, kterou si uložily doma za okno.

V Uhřičicích u Kojetína chodil s Mikulášem „pók“
Na sv. Mikuláše v Uhřičicích u Kojetína se „svaťoškem“ (s Mikulášem) chodíval „pók“. Někdo se oblékl do dlouhé hanácké košile tímto způsobem: hlavu prostrčil otvorem ňader, límeček na hlavě se zavázal, ruce dal do rukávů a ostatek těla ukryl do podolku košile. V ruce míval šídlo. Když se Mikuláš – svaťošek či svatóšek – vyptával dětí „pók“ vlezl pod stůl a šídlem píchal dívky a jiné. Když ho někdo za píchání odměnil kopancem, svinul se jako pavouk, a nechtěl vstáti, až ho zdvihli.