Větvičky by v den svaté Barbory měla řezat svobodná dívka ze stromu, který je alespoň 10 let starý. Některé zdroje tvrdí, že by k jejich řezání mělo dojít krátce po setmění a jiné zase tvrdí, barborku uříznout brzy ráno po rozednění.

Někde se dokonce píše, že by větvičky měly dívky ukousnout vlastními zuby (Slovácko). Barborky pak dané do nádoby zemí naplněnou se postaví na teplé místo, dříve se dávaly do chléva.

Děvčata v některých krajích podle tradice zalévala vodou ze studánky, kterou přinesly v ústech, a to i několikrát denně. Takto zalévané Barborky měly prý větší věštebnou moc.

Pokud dívce větvičky na Štědrý den vykvetly, do roka se vdala, které nevykvetla, ta se nevdá. Dokonce se o ní říkalo, že není panou. Vykvetlý květ si dala za šněrovačku, aby jim přivábila v kostele na půlnoční jinocha, kterého tajně milovala.

– Děvčata mohou v tento den uříznout nejen jednu větvičku, ale hned více větviček. Každou z nich si pak můžou pojmenovat po svých nápadnicích a vzala si prý toho, jehož větévka vykvetla jako první. Další variantou „barborek“ byla pověra, že kolikátý den „barborka“ vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.

– Na první adventní neděli sázely si dívky v některých oblastech Bílých Karpat do květináče višňový „révek“, čili větvičku, kterou měly každý den za úsvitu polévat vodou, než na ní vyrostou pupeny a na boží narození rozkvete (25. 12.). Toho dne dívka měla „opéřit“ (okrášlit) révek „pozlátkem“ a dát ho svému milému za klobouk.

– Kvítek z barborky ukrytý za šněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci a moravská děvucha si rozkvetlou větvičku zase brala do kostela „na půlnoční“ a který hoch si ji vzal a dal za klobouk, tak se to bralo jako vyznání lásky.

– Dívky na Královéhradecku se musely o svou jabloňovou větvičku dobře postarat, aby splnily všechny požadavky nutné k dobré věštbě. Bylo nutné větvičku provléknout husím brčkem a spolu s ním prorazit korkovou zátku, načeš potom silou vrazit do hrdla láhve naplněné vodou, která se musela každý den vyměňovat. Láhev se uchovávala z důvodu tepla ve chlévě.

– Ve své knize Pohorská ves uvádí Božena Němcová vyprávění Dorly o zvyku děvčat Chodska: Na svatú Barboru huřízne si dívčí (když je huš tak velké jako já) višňovú nebo třešňovú větvičku, dá do vody na teplé místo – nejlépe do chlíva–tu nejtepleji–obden dává čerstvou vodu ha na Vánoce rozkvete. Ty větvičky nesů si děvčata na Půlnoční za šněrovačkú, ha který ji chopne, za toho muší jít.

– Na Náchodsku zase uříznutou větvičku Na svatou Barboru používali k určení počasí: když na svatou Barboru uříznutá a ve vodě uchovávaná větvička na Štědrý den rozkvetla, mělo přijít brzy léto, pokud však nevykvetla bylo to znamení že léto přijde později než obvykle a zima bude tuhá.

– Kdo si jednu rozkvetlou Ratolest vzal do kostela na štědrovečerní půlnoční mši, uviděl je klečet před oltářem před oltářem, s dívkami na hlavách. Tak se věřilo ve Slezsku, na Zlínsku nebo na Pelhřimovsku.

– Na Litomyšlsku znali také jednoduchou praktiku s višňovou ratolestí. z višňových větviček uříznutých na svatou Barboru upletli jednoduchý věneček, který až do štědrého dne uchovávali ve studené vodě. Pak už bylo vše poměrně jednoduché. Kdo se v kostele při Jitřní mši na Štědrý den podíval takovým věnečkem na přítomné ženy, hned mezi nimi poznal čarodějnice – byly totiž obrácené zády k oltáři.