„Chceš být bohatý? Jdi studovat ekonomku!“ Slova babičky rezonují v mé hlavě i dnes, ale otázka, kterou si kladu, zní: Co vede lidi, aby si vybrali povolání, ve kterém jsou neustále potřební, ale sotva za to dostanou adekvátní odměnu? Ano, řeč je o sestrách, učitelích, záchranářích a hasičích. Povolání, která se v mnohých případech spíš podobají poslání než kariérní cestě.
Být sestrou: Povolání plné krve, potu a empatie
Sestra. Krásné povolání, které zní na první poslech romanticky. Pomáhat nemocným, pečovat o staré a mladé, zachraňovat životy. A potom si vzpomeneme na směny, které začínají v pět ráno a končí ve chvíli, kdy i nástěnné hodiny touží po dovolené. Sestra musí být psycholog, zdravotník, diplomat a často i komik, který zvládá odlehčit těžké situace. Jak je to možné? Empatie a trpělivost. Tyhle vlastnosti nenajdete v každé profesi, ale kdo si myslí, že sestra bohatne na svém povolání, měl by se jít rychle podívat na své výplatní pásky.
„Plat? Jo, nějaký je. Ale ty úsměvy pacientů, když se zlepší, jsou neocenitelné,“ slyšíte říkat sestru, která na konci směny unaveně dosedá na lavičku, připravena na další dvanáctku. Ironií je, že tahle věta nezní ani trochu hořce. Ony to prostě tak cítí.
Pedagogové: Superhrdinové bez pláště
A co plat? No, představte si ho spíš jako takové kapesné, které sotva pokryje pracovní pomůcky. Ale proč to vlastně dělají? Pro ten moment, kdy jedno dítě na konci roku přijde a řekne: „Díky vám jsem si uvědomil, že mě matematika vlastně baví.“ A to je ta největší odměna.
Záchranáři: Když je adrenalin součástí denního plánu
„Kde to bolí?“ Tuto otázku slyšíte od záchranáře jen jednou, než vás zabalí do nosítek a s lehkostí připraveného profesionála vám začne zachraňovat život. U záchranářů nejde o otázku „proč“, ale spíš o „kdy“. Kdy přijde ten další adrenalinový moment, kdy se osud druhých odvíjí od jejich rychlosti a preciznosti?
Záchranář je další z povolání, kde motivací nejsou peníze. Těch je ve zdravotnictví stejně málo jako deště na Sahaře. Je to spíš kombinace adrenalinu a silné vůle pomáhat ostatním. A když přijde den, kdy vám někdo poděkuje, protože jste mu zachránili život, všechny ty oběti, nedostatek spánku a rodinného času se zdají být menšími.
Hasiči: Když se neptáte, zda máte skočit do ohně, ale jak rychle
Hasiči jsou ti, kteří nikdy nepřemýšlejí nad tím, jestli se do plamenů vrhnout. Otázka zní spíše: Jak rychle můžu vběhnout do hořící budovy, abych někoho zachránil? Jistě, můžeme si představit, že jejich práce se skládá jen z hašení požárů, ale skutečnost je jiná. Dopravní nehody, vyprošťování a nekonečné hodinové čekání na další výjezd. To je realita, se kterou žijí.
A co na to jejich výplatní pásky? Inu, ty by se daly shrnout jednou větou: „Člověk dělá, co může, ale nečeká zázraky.“ Hasiči prostě bohatí nejsou. Když však zachrání lidský život nebo pomůžou vyprostit oběť z autovraku, vědí, že jejich práce má smysl.
Je to vášeň, ne práce
Když se zamyslím nad povoláním, které si člověk vybírá, protože mu v něm bije srdce, odpověď je jasná. Sestra, pedagog, záchranář a hasič. To nejsou jen povolání, to je vášeň a poslání. Zvlášť v dnešní době, kdy si mnoho lidí vybírá kariéru podle toho, kolik bude vydělávat, tihle hrdinové dokazují, že to není o penězích. Je to o lidech.
Ti, co vykonávají tato povolání, jsou jako vojáci na frontě. Bojují, i když vědí, že bitva nebude snadná. Mohli by si vybrat snadnější cestu, ale to by nebyli oni. A to je důvod, proč jsou takoví lidé nezastupitelní.
A protože jsem v posledních letech viděl jen velmi málo vděku za to, že tato povolání chce vůbec někdo dělat, rozhodl jsem se to všem připomenou a poděkovat.
Váš Jiří May
