Povidla, to byl jeden z typických způsobů zpracování ovoce. Byla především švestková, ale taky borůvková, hrušková, jablková, třešňová, šípková a další. Vyráběla se minimálně od 16. století.

Už tehdy, a je to písemně doložené, se v Praze v Ungeltu proclívaly hrnce povidel. Po bitvě na Bílé hoře, kdy šlechta odcházela do zahraničí, odnášela si s sebou i stravovací návyky. A tedy i způsoby zpracování ovoce. Tak recepty na přípravu povidel doputovaly do dalších zemí.

Vaření povidel to bývala velká společenská událost, která někdy trvala i několik dnů. Příbuzní a známí se sešli u toho, kdo vlastnil speciální povidlový kotel s míchadlem. Začínalo se brzy ráno. Nejdřív se navozily nebo nanosily řádně dozrálé švestky, které se případně nechaly i pro zvýšení obsahu cukru přejít prvními mrazíky. Někde se pak před vařením švestky vypeckovaly. Když bylo vyloupaných švestek dostatek, zatopilo se pod kotlem, do kterého se nasypaly. Jinde se zase hodily všechny švestky i s peckami do kotle a po rozvaření se cedily přes síta. Používaly se k tomu březová košťata, protože např. durancie jdou velmi špatně od pecky.

A vařilo se. Nasypalo se jen trochu švestek, protože velké množství by nikdo míchadlem „neutáhl“. Speciálním táhlem se míchadlem pohybovalo sem a tam. Po čase se přisypalo další množství švestek, vařívalo se i několik dní a nocí.

Dospělí se střídali v míchání, ženy i muži, čím byla hmota hustší, tím to bylo náročnější. Děti ochutnávaly, když byla švestková hmota polotuhá, říkalo se tomu lízačka, dospělí je odháněli, dívky pokukovaly po mládencích, a povídalo se.

Povidla se míchala a míchala, někdy i několik dnů. Vařila se takzvaně do černa, do vyvaření vody, bez přidání cukru. V tom se právě povidla liší od džemů a marmelád do kterých se cukr přidává. Tmavomodré plody mají přirozenou sladkost a kyselost, která výsledný produkt konzervuje. Dlouhým vařením se z ovoce tak dlouho odpařovala voda, až se dosáhlo kýžené hustoty. Hotová povidla se skladovala v kameninových hrncích, v nichž vydržela třeba i několik let.

Při vaření povidel bylo doporučováno: aby nádoby nebo kastroly byly zdrátovány, a aby se celá plocha dna stejně zahřívala. Pod ruku, kterou povidla mícháme, dáme si kastrol se studenou vodou, kterou častěji vyměňujeme, aby rozžhavená plotna nepálila na ruku. Vařečku máme s dlouhým držadlem, neboť povidla při vření stříkají. Vymažeme-li před vařením kastrol máslem, povidla se tak snadno nepřipálí. Rok 1947.

Na Kouřimsku se povidla vařila v několika hrncích či kotlích. V jednom se švestky rozvářely a když nebyly předem vypeckovány, cedily se cedníkem s velkými otvory. Ve druhém kotli se vařila vzniklá břečka a ve třetím se povidla dovářela na husto. Neustále se muselo důkladně míchat, aby se povidla nepřipálila a nezhořkla. Vařilo se několik dní za sebou a často v noci, kdy, již bylo po jiné práci. Povidla musela být tak hustá, že nepadala z kopisti, kterou se míchalo. Podobně se vařila povidla z jablek a hrušek.

Někde se povidla vařila ve velkém zabijačkovém hrnci, míchalo se velikou vařečkou, někdy to trvalo i déle než týden, protože se hrnec dával až na méně horkou plotnu. Povidla se vařila pomalu, švestky i s peckami, po odvádění se pasírovala malým březovým koštětem přes cedník. Hotová se taktéž uchovávala v kameninovém hrnci a pokud ztuhla, rozředila se v kastrolku trochou vody.

Povidla pak byla zdrojem cukru na zimu, ne každý měl med. A taky, stejně jako sušené švestky, bývala dobrým prodejním artiklem a rychlou cestou, jak si opatřit hotovost. Dnes už při přípravě povidel používají mnozí cukr. A taky ocet, který zabraňuje připalování. K jednoduššímu vaření povidel přispívají i nerezové hrnce s dvojitým dnem.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším i  možnost zakoupit jedinečný kalendář naleznete ZDE.