Krásy přírody v okolí Turnova zaujaly i kluky. Sem tam nějaký zásek kvůli bolavým nohám, ale spokojenost převládla.
Jak jsem slíbil, tak píšu. Potom, co se kluci dostatečně vyřádili u přívozu, podrbali vepříka a oškubali páva je začal kemp nudit, a tak jsem naplánoval pěší výlety.
Všude pěšky, vlakem, nebo autobusem.
Schválně píši pěší, protože opravdu jdeme. Ne, že naložím kluky do auta, objedeme hrady v okolí, vykoupíme tam občerstvení a na oběd se už cpeme smažákem v kempu. Většinou napeču v chatce tousty, přidám trs banánů, každému 2 litry vody a jdeme. Když jsem hodný tatínek, tak jedeme vlakem a pěšky se vracíme.
Pokud někde potkáme vodu, kde neplavou ryby břichem vzhůru a není zákaz koupání, tak tam skočíme. Nebo alespoň nohy smočíme, kamínky házíme a rybáře prudíme.
U každé vyhlídky chtějí kluci hledět do kraje. Mám pocit, že si chtějí jen sednou a ulevit nohám. Nevadí mi to, mě bolí taky.
Když dorazíme na hrad, první, co hledají je bufet. Mají sice jídlo v batohu, ale nanuk je nanuk. Rotštejn je v tomto ohledu zklamal. Krom lístků se tam nic koupit nedalo.
O kus dál u silnice se jim nálada zlepšila. Nejen, že pán prodával nanuky, ale měl tam košík s koťaty. Chytrý marketingový tah. Každý s dětmi se musel zastavit. Prodal kopec nanuků a myslím, že do dvou dnů udal všechna koťata.
Kam se podíváte, tam je skála. Každá má nějaký tvar. Každý v tom vidí něco jiného. Určitě mají nějaké oficiální názvy, ale kluky bavilo je pojmenovávat.
Po zkušenostech z předchozích let a na doporučení odborníka jsem synům koupil pořádné trekové boty. Sice jsem na ně musel šetřit půl roku, ale vyplatilo se do nich zainvestovat. Neklouzalo jim to a ten mladší měl radost, že má boty viditelné na kilometr.
Fakt už je bolely nohy. Chtěli domů. To jim ale zbývalo ještě 10 km do kempu. Hojně užívané „za chvilku tam budeme“ již nefungovalo. Slíbil jsem jim vyhlídkový vláček a ten zabral.
Hrad Vranov jsem prohlížel jen já. Když kluci viděli tu hromadu schodů, začali stávkovat. Já už byl také unavený, ale vstupné bylo zaplaceno, tak skrblík převládl nad únavou a prohlídku jsem uskutečnil sám.
Z obce Malá Skála jezdí do kempu vyhlídkový vlak. Slíbil jsem klukům, že do kempu pojedou, tak mi nezbývalo než koupit jízdenky. Já také sotva pletl nohama, takže jsem s tím neměl žádný problém. Celkem nachodili asi 15 km, ale skalním terénem. Po příjezdu do kempu šli kluci skákat na trampolínu. Nechápu! Já se doplazil na lavičku u hřiště a dvě hodiny odpočíval. Krásné výlety. Až na ty nohy.
Kdo je Jirka
