I kominíci mají svůj den a ten slaví právě 11.října. Pojďte se s námi podívat na toto pradávné řemeslo, tak jak ho asi neznáte. Víte například že mají za patrona svatého Floriána? Nebo že jeden rod si řemeslo předával z pokolení na pokolení více než 250 let?

Kominictví je řemeslo, jehož náplní je čištění, kontrola a oprava komínů a zařízení pro odvod zplodin spalování, spalovacích zařízení a dalších souvisejících zařízení. Osoba vykonávající toto řemeslo se nazývá kominík, moravsky kominář.

Stejnokroj
V roce 1589 udělil císař Rudolf II. Matějovi De Martini titul „předního mistra komináře při dvoře císařském“. Součástí tohoto privilegia bylo i stanovení slavnostního šatu, jehož autorem byl Tadeáš Hájek z Hájku, císařův osobní lékař. Byl popsán takto: „kytle řemeslná z černého aksamitu do kolen jdoucí, kukle z kmentu bílého, punčoch bílých a nízké škorně s přazkami stříbřitými a krajkou, k tomu pás široký s naším erbem říše římské“. Až na pár změn se v této podobě udržel kominický stejnokroj dodnes.

Historie
Ve středověku i na počátku novověku si komíny vymetali sami majitelé domů. K ustavení kominictví jako odborné profese došlo až v 16. století, v souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství. Do Čech tehdy přes Německo začali přicházet tak zvaní„mestkomináři“ původem z Itálie. Mezi nimi byl například Tomáš Moniga z Lucernu, který získal monopol na vymetání všech komínů v Praze. S sebou si přivedl své příbuzné Bartoloměje a Matěje De Martini. Zvláště Matěj De Martini se pak proslavil a získal privilegia od císaře Rudolfa II., podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům. S migrací italských kominíků souvisí i vznik tuzemské větve rodu Benoni. Její členové se kominického řemesla v některých případech drželi až do poloviny 20. století. Kominictví se tedy v rodě Benoni drželo přinejmenším 250 let.

Cech kominíků pražských musel existovat již před rokem 1748 – z té doby máme dochovánu cechovní pokladnu,dnes v Muzeu hl. m. Prahy. Kominická živnost patřila v Čechách odedávna k privilegovaným. Již v roce 1748 používal pražský cech kulatou pečeť s obrazem patrona proti ohni sv. Floriana, kterého držel z každé strany kominík. Dekretem zemské vlády z r. 1821 byla vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Počet kominíků měl odpovídat potřebám obyvatelstva a policie měla za povinnost dbát, aby majitelé domů povolovali přístup za účelem čištění komínů.

Kominíci se sdružovali do společenstev, které hájily jejich zájmy, jako stanovení vymetacích obvodů, výuku učňů, odměny za práci a styk s úřady. Jednotlivá místní společenstva kominíků zastřešovala Zemská jednota společenstev mistrů kominických pro království České se sídlem v Praze.

Současné Společenstvo kominíků České republiky je dobrovolným společenstvem cechovního typu, které sdružuje podnikatele v oboru odtahu spalin a ve své činnosti navazuje na historickou tradici, která nebyla přerušena ani v dobách socialismu. Po roce 1990 došlo k zásadním společenským změnám a otevřel se prostor pro obrozenou činnost cechovních společenstev. Náskok, který díky tradici a stálému fungování mělo Společenstvo kominíků ČR před ostatními umožnil, aby, v době, kdy ostatní řemesla svoje společenstva teprve zakládala, bylo Společenstvo kominíků ČR již přijato mezi členy Evropské federace kominických mistrů jako její právoplatný člen.

Pověry kolem kominíků

Česko
V českém lidovém povědomí přetrvává pověst, že kominíci přinášejí štěstí. Když je někdo uvidí, musí se držet za knoflík, nebo si na kominíka sáhnout.

Velká Británie
V některých částech Velké Británie je pro nevěstu štěstí vidět kominíka na svůj svatební den. Mnoho kominíků této pověry využívá a vymetá komíny ve známých rodinách, kde je svatba, zrovna v tento den, aby nevěstě přinesli štěstí.

Zdroj:  Společenstvo kominíků ČR, Wikipedie