Psaní mě chytilo teprve nedávno. Začal jsem psát články na platformu Médium.cz čistě pro radost, abych se podělil o své příhody ze života. Žádné velké ambice, žádné touhy po slávě. Jen prostá potřeba ventilovat každodenní zážitky a události, které mi přijdou zajímavé. Někdy jde o drobnosti, jindy o větší životní okamžiky, ale vždy se snažím psát upřímně a s nadhledem. Psaní pro mě představuje únik od všedních starostí, něco jako malý relaxační rituál.
Co mě však překvapilo, byly reakce některých čtenářů. Zprvu jsem to bral jako zajímavou zpětnou vazbu a inspiraci pro další články, ale postupně jsem začal víc a víc narážet na komentáře, které mě obviňují z toho, že si své příběhy vymýšlím. Osočují mě ze lži a někteří se uchylují i k nadávkám. Přiznám se, mám hroší kůži. Jejich názory mě zas až tak netrápí. Ale to, co mě trápí, je atmosféra nedůvěry, která ve společnosti narůstá.
Nedůvěra jako nový standard
Zdá se, že žijeme ve světě, kde je nedůvěra standardem. Když někdo vypráví něco neobvyklého nebo mimo běžnou realitu ostatních, okamžitě přichází reakce: „To není možné, to jsi si určitě vymyslel. Jsi neúspěšný pisálek, který jen provokuje! Snažíš se zviditelnit!“ Rozumím, že moje zážitky nemusí odpovídat zkušenostem všech, ale proč je okamžitým impulzem je zpochybnit? Proč jsme dnes tak rychlí ve vynášení soudů?
Internet a sociální sítě v tom nepochybně hrají svou roli. Informace se šíří rychlostí blesku, a to jak ty pravdivé, tak ty falešné. Lidé už nevědí, čemu věřit. To vytváří atmosféru, kde každý nový příběh automaticky naráží na skeptické reakce. Co na tom, že je psaný s dobrým úmyslem a bez jakéhokoli úmyslu klamat?!
Je to možná i tím, že jsme zahlceni informacemi. Když na nás každý den útočí stovky zpráv, stáváme se otupělými a méně ochotnými věřit. Místo toho jsme podezřívaví. A internet, který by měl spojovat lidi, paradoxně vytváří propasti mezi těmi, kteří se navzájem nechtějí slyšet.
Rychlá obvinění a netolerance
Přirozeně, každý má právo na názor. Co mě ale opravdu zaráží, je rychlost, s jakou lidé okamžitě přejdou od zpochybnění příběhu k osobním útokům. Jeden den napíšu o zážitku v lese a druhý den už mi někdo píše, že jsem „lhář“ a „vymýšlím si“. Na tohle jsem si už zvykl a osobně mě to až tak netrápí. Mám „hroší kůži“, jak jsem již psal. Ale co ti, kteří takovou hroší kůži nemají? Co lidé, kteří si s těmito obviněními nevědí rady a berou je velmi osobně?
Je mi smutno, když vidím, jak je dnešní společnost plná netolerance. Místo aby lidé diskutovali a pokoušeli se navzájem pochopit, stále častěji dochází k tomu, že se jen uráží a napadají. To, co by mělo být platformou pro sdílení příběhů a názorů, se někdy mění v bitevní pole. A z toho mám pocit, že se jako společnost vzdalujeme schopnosti normálně komunikovat a přijímat různé pohledy na svět.
Potřebujeme více respektu a tolerance
Na konci dne vím, že někteří lidé budou vždy pochybovat o tom, co píšu. S tím jsem smířený. Píšu pro sebe, ne proto, abych přesvědčoval každého o své pravdě. Co bych si ale přál, je více respektu a otevřenosti. Nemusíme se všichni shodnout na tom, co je pravda a co není, ale můžeme se přece snažit respektovat názory ostatních a být trochu méně rychlí v odsuzování.
Důvěra v druhé je něco, co bychom měli znovu pěstovat. Protože jakmile ztratíme schopnost naslouchat a věřit si navzájem, ztrácíme něco mnohem důležitějšího než pravdu. Ztrácíme lidskost. Ztrácíme sami sebe!
A víte co? Možná je lepší být naivním chudákem a lidskost neztratit. Co vy na to?
