V naší rodině panuje v nakupování rovnoprávnost. Kdo jde zrovna kolem obchodu, ten nakoupí. Potraviny, oblečení a obuv pro sebe i děti, léky. To všechno zvládáme s manželkou na jedničku. Samozřejmě já jdu do obchodu jen nakupovat. Manželka se jde projít, pokoukat, zjistit, jestli nezlevnili její oblíbenou barvu na vlasy, a pokud potká známého, i popovídat. V tom případě jsem s dcerou vykázán o patro výš do dětské herny, kde strávíme příjemné tři hodinky dováděním a debatou s ostatními vykázanými tatínky.
Nedávno musela manželka zůstat dlouho v práci a já šel s dcerou sám nakupovat. Pravda, není to úplně optimální stav a honičky mezi regály za dcerou pometlem nejsou mojí oblíbenou činností, avšak s ohledem na výše uvedený tříhodinový prostoj se jednalo o přijatelný kompromis. Když jsem končil s nákupem, pípla mi od ženy zpráva: „Kup mi prosím vložky!“ Napsala i značku, takže jsem se naprosto sebevědomě vydal k regálům s drogérií. Hned na třetí pokus jsem je našel.
„No nazdar!“ povídám si v duchu. Před sebou vidím uličku dlouho 15 metrů a v ní samé vložky, tampony a další, mně zcela neznámé, artikly. Jistěže mám z reklam povědomí o značkách, ale netušil jsem, kolik je druhů, velikostí a dokonce i vůní. Naposledy jsem držel vložku v ruce jako malý kluk. To bylo v polovině 80. let. Vložka byla v takové jemné síťce, kterou jsem mámě kradl a chodil s ní chytat čolky. Chvilku bezradně stojím a koukám na požadovanou značku, od které je tam asi 30 druhů vložek. Klasické, s křidélky, na noc, slipové… „Jéžiš, já chci jenom vložky!“
To už dcera zase bere dráhu a já musím za ní. Skoro při tom nabourám do ochotné paní prodavačky a s uzarděním ji žádám o pomoc. „A jaké byste chtěl, tatínku?“ odpoví s úsměvem. A je to tu zase! Začne mluvit o nějakých kapičkách a velikostech. Beru telefon a volám ženě s dotazem na kapičky a velikosti. V záplavě informaci se ztrácím a předávám telefon usměvavé prodavačce. Koutkem oka spatřuji dobře oděného pána s plnovousem, jak se v něm škrábe a zmateně přehlíží záplavu dámských hygienických potřeb. „Ten bude taky volat,“ pomyslím si a s úlevou, že nejsem jediný trouba v obchodu, vracím zrak na prodavačku. Ta během několika sekund, co vyslechla požadavek manželky, vytahuje požadované vložky. Podává mi je a opět s úsměvem ukazuje, kde jsou pokladny. „Jasně, jsem úplný idiot a nevím, kde jsou,“ bleskne mi hlavou, ale úsměv opětuji a s díky odcházíme.
Naše raketka opět peláší uličkou a já vlaju za ní. Na konci uličky se jí smeká noha a padá do perlivých vod. Když ji zvedám a oprašuji pozadí, vidím vousatého gentlemana, jak podává svůj telefon prodavačce.
