Slovo „slunovrat“ je odvozeno od představy, že slunce, když dopluje na vrchol své roční pouti oblohou, se obrátí a začne se vracet. Začíná pomalu slábnout a zároveň tímto dnem začíná léto, čas tepla a naděje v bohatou úrodu. Člověk uctívá sluneční kotouč jako své božstvo.

Podle názoru starodávných popů otvírala se včas slunovratu cesta magickým silám země, poněvadž životodárné slunce muselo se otáčet a bylo tudíž bez síly. A to byl právě ten okamžik, kdy prý bylo možno zachytit tajemné zemské síly vyvěrající z hlubin na povrch. Když se ovšem slunce otočilo, bylo po kouzlech.

Dříve se pohanské svátky slavily v každé vesnici a v každé chalupě. Keltové v tento den uctívali matku hvězd – bohyni plodnosti a zrání Danu. Uctívaným stromem letního slunovratu je dub, strom plodnosti (myšlenek a inspirace). Symbolem slunovratového Slunce je bílý kůň.

Slavnost letního slunovratu se hluboce zakořenila do srdcí a myslí lidí, žijících v dávnověku, a proto křesťanství nemohlo ji jen tak přejít nebo ji zakázat. Proto ji přijalo a upravilo po svém. Církev na místo letního slunovratu ustanovila oslavu památky narození sv. Jana Křtitele: 24. června. A proč byl stanoven jeho svátek na 24. června? Je to jednoduché: datum Ježíšova narození bylo určeno na noc ze 24. na 25. prosince a podle biblického příběhu byl Jan Křtitel o půl roku starší. Aby všechno dobře vycházelo, oslava narození Ježíše měla pokrýt rituály zimního slunovratu a svátek Jana Křtitele slunovratu letního.