Do 9. června mají návštěvníci Galerie Kladenského zámku ještě možnost ponořit se do esence starobylého světa biblických příběhů, krajin pouště i světla a tajemství nekonečna, jak ji niterně vnímá svébytná kladenská malířka Magdalena Rajnišová (65). Unikátní přehlídku obrazů s názvem Dimenze skrytosti doplňují instalace.

Magdalenina křehká duše se otiskuje nejen do maleb, ale také soch a designových objektů a návrhů. „Osud mě zavál do dalekých krajů. Pobývala jsem v zemích různého ducha, mentality, podnebí, přírody…, ale můj počátek byl na Kladně. Formovaly mne i sestry Válovy, úžasné duše. Naučily mě, že obraz nejdříve musíte dlouho nosit a utvářet uvnitř sebe, než vytryskne na plátno,“ prozradila v niterním rozhovoru kladenská rodačka.

Vypráví název výstavy o vaší skrytosti, či našeho světa obecně?

Jde o oba aspekty. Každý člověk v sobě nosí něco utajeného, ale také ve stvoření celého univerza existují skryté věci mimo nás. Navzájem se oba aspekty ovlivňují, někdy více, někdy méně.

Co návštěvník v expozici uvidí?

Výstava je procházkou od pradávna až do dnešní doby. Každý člověk je ovlivňován světem, který ho obklopuje, událostmi, které prožil, a já jsem obešla celý svět, abych se vrátila do Kladna. Každé místo, kde jsem žila, má nejen svůj vizuál, tedy to, jaká architektura se tam staví, jaké mají zvyky, jaké oblečení nosí nebo jaké jídlo se tam vaří, ale také má svůj duchovní náboj, vnitřní hloubku. Cítíte to, když jdete pod povrch věcí. Ponořit se pod tu hladinu je právě můj největší zájem, způsob mého tvoření. I když jsem malovala banální zátiší vázy s květinou, snažila jsem se zachytit duchovní svět rostlin.

Vy jste měla po čtyři roky květinářství…

Ano, udělala jsem si i státní zkoušku z floristiky. Ale hluboký vztah k přírodě, lesu mám odmalička. Jak jsem s rostlinami dlouhodobě pracovala, vnímala jsem jejich vnitřní svět. Možná je to i mojí silnou vírou v reinkarnaci. Věřím, že duše prochází fázemi od nerostu přes rostlinnou a zvířecí říši až po lidskou. Když se ale vrátím k aspektům skrytosti, tak i teď, když děláme tento rozhovor a já se tu snažím popsat svůj svět slovy, tak podstata toho, co chci vyjádřit, možná nakonec po přepisu bude nejvíce mezi těmi řádky. A tak je to i v životě. Nevyřčené má mnohdy větší váhu. Malování má pro mne kouzlo v tom, že člověk může prostřednictvím materiálního světa, tedy barev, štětců, plátna a tak dále, uchopit neuchopitelné věci.

A to je procesem vaší tvorby?

Pochopitelně maluji někdy věci nebo postavy z tohoto světa, byť třeba z biblické doby, ale to konečné není forma, ale poselství, které je uvnitř. Proto ‚Dimenze skrytosti‘.  Na mých obrazech vidíte i poušť, která pro mne znamenala silné zážitky. Na poušti jsem jako doma, jako u pramene, nevím, jak to popsat. Když ji maluji, není to ale její pouhá realistická podoba, já do obrazu přenáším její niternost, ducha.

Jestliže jsou vaše obrazy zachycením vašeho vnitřního zraku, jakýmsi otiskem výboje vašeho osobitého nitra, mohou je „pochopit“ návštěvníci?

Dlouho jsem nechtěla vykládat své obrazy, protože bych si přála, aby lidem dávaly pocit nekonečnosti, jiné dimenze či všehomíra, čemuž slovy můžete zamezit. Nechci apriori tvořit duchovní obrazy, to vůbec ne, ale mým přáním je, aby moje malby přinášely lidem dobrou energii v tom smyslu, že se s obrazy budou cítit stejně dobře, jako se cítí s dobrým člověkem, s podstatou dobra.

Na vašich obrazech jsou hebrejská písmena. Znamená to, že váš vnitřní svět je jimi také zaplněn?

Ve třinácti čtrnácti letech se mi do ruky dostala kniha Židovka z Toleda. Na papírovém přebalu byla vyobrazena dvě hebrejská písmena, na jedné straně Šin a na druhé Mem. Dohromady znamenají B-ží jméno neboli Jméno. Když jsem ta písmena uviděla, zaplavil mě pocit blaha a bezpečí, a to jsem v té době netušila, co společně vyjadřují. Byl to můj první ryze duchovní, mystický zážitek. Nedá se to asi popsat slovy, jako když se po dlouhé době vracíte domů. Pomalu jsem se začala hebrejskými písmeny zaobírat, až jsem se v pětatřiceti letech začala hebrejštinu skutečně učit a pohltilo mě to. Hebrejština je fascinující jazyk, kterým byl podle židovské víry stvořen svět. Každý jeho tvar má svůj význam, číselnou hodnotu a různým kombinováním tvoříte realitu. Je to jako počítačové kombinace jedniček a nul. Hebrejská písmena na mých obrazech právoplatným a rovnocenným elementem vedle barvy a formy. Mimo to, že sdělují obsah děje na obraze, v mystickém významu mají v sobě právě ukrytu duchovní sílu stvoření… tajemství a duši…

Jak může křehká duše, jakou máte vy, ale nejen vy, v dnešní společnosti přežít?

Někdy mi připadá, že jsem z jiného světa, mimoň (úsměv), ale přežití není zase tak těžké. Nelze jinak než se napojit na Vvšehomíra, upnout se k Prameni všeho a obklopit se přírodou, zvířaty a dobrými lidmi. To je ale platné za každé doby. V té dnešní vyhrocené, je to o to důležitější.

Máte tvůrčí schopnosti v genech?

Přímo výtvarné umění ne, či o tom nevím, ale moji předci byli řemeslníci a já si myslím, že práce ševce, krejčího, kováře a dalších řemesel bývala tvůrčím procesem. Moje maminka třeba vytvářela nádherné šaty.

Kdo vás tedy přivedl k výtvarnému umění?

Chodila jsem s bratrem do ‚lidušky‘, kde je dnes zdravotní škola. Výtvarné oddělení bylo umístěné v dřevěných pavilonech a nás vyučoval malíř, pan Hruška. Byl to úžasný svobodný mládenec, dával nám naprostý pocit tvůrčí svobody. Maminka nám ušila zelené malířské haleny a pan Hruška nám říkával, že pravý malíř se pozná podle toho, že je celý špinavý od barev. On byl první, kdo mě formoval, a ten pocit tvůrčí svobody si vybavuji dodnes. Tu holčičku, kterou jsem byla, stále vidím a možná jsem jí zůstala.

Na gymnáziu jste se ale hodně věnovala hudbě…

Hrála jsem na klavír a zpívala. Chtěla jsem se tomu i dále věnovat, ale pak přišlo mé extempore s Chartou 77 a já jsem dalších šest let nemohla jít studovat a musela vykonávat manuální a pomocné práce. Ze všeho, co se v tom těžkém období dělo, jsem byla psychicky zdeptaná a vzpomněla jsem si na ten pocit štěstí, když jsme chodili s bráchou malovat k panu Hruškovi. Tenkrát jsem žila v Praze a našla jsem si na Žižkově v lidové škole večerní kurzy malby pro dospělé, aniž bych věděla, že právě sem chodí lidé, kteří se za komunistů chtěli dostat na Akademii výtvarných umění (AVU – pozn. red.) či UMPRUM (Vysoká škola umĕleckoprůmyslová v Praze – pozn. red.). Osud vás někdy zavede…

Tam jsem se setkala s druhým malířem, který na mě velice zapůsobil, Vratislavem Plačkem. Byl to bytostný umělec, neznámý malíř a sochař. Říkali jsme mu profesor, i když ten titul neměl. To on mě pobídl, abych si podala přihlášku. A zase osud, přijímačky na akademii jsem dělala v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, který byl sice komunista, ale také byl velký umělec a šarmantní pán. Díky němu jsem se na AVU dostala a mohla uzavřít to šestileté bolestné období. Ve škole se samozřejmě dělalo době poplatné umění, ale jeho ateliér platil za rebelský. Vzpomínám si třeba na jednu z absurdit, kdy v jednom z jiných ateliérů, nebudu jmenovat, byla zakazovaná oranžová barva, protože prý byla výrazem dekadence kapitalismu, či něco takového… Já však měla štěstí nejen na moudrého, vzdělaného profesora, který nám dával velký umělecký prostor, ale i na spolužáky, kteří jsou dnes velice etablovanými výtvarníky.

Hodně vás také ovlivnily osobité kladenské výtvarnice, sestry Válovy?

Na akademii student ještě nemohl vystavovat, když je ale člověk mladý, rád dělá zakázané věc a my jsme chtěli naše mimoškolní umění sdílet, porovnávat ho, diskutovat o něm, setkávat se. A tak se zrodily takzvané Konfrontace, něco jako zakázané výstavy. Velice silné, družné události, které občas ukončila policie, když na ně přišla. A jedna z nich se konala v roce 1985 i v mém domě na Kladně a na zahradě. Měli jsme štěstí, že se zrovna na Strahově konala Spartakiáda a i v okolí Prahy bydlela spousta cvičenců, mladých lidí. Takže si policie nevšimla, že náš dům během asi čtrnácti dní navštívily stovky lidí. A musím říci, že mám i dobré sousedy, kteří nás neprozradili. Takovou atmosféru s puncem zakázaného dobrodružství už nikdo dnes nemá šanci zažít. A mezi návštěvníky byly i sestry Válovy, tak jsme se poznaly.

A vy jste začala za nimi chodit do kladenského ateliéru…

Chodila jsem za nimi minimálně dvakrát v týdnu. Vzniklo mezi námi velice hluboké přátelství. Byly to bytosti z jiného světa. Ony mě naučily, co je to být skutečně malířkou. Že člověk musí obrazy prožít, že se nemalují takříkajíc na kila. Někdy dva tři měsíce nemalovaly, ale nosily ty obrazy v sobě. Říkaly, že to musí vydolovat. Zpátky nás to vrací k dimenzi skrytosti. I já se po jejich vzoru snažím ze sebe na plátno vydolovat to, co bylo ve mně do té doby hluboko ukryté, a tak se o to podělit s lidmi. Proměna ducha v oduševnělou hmotu… (smích)

Během života jste hodně cestovala a dlouhodobě žila v zahraničí, ve Švýcarsku, Francii, Irsku, Novém Mexiku, Itálii, Řecku, Sinaji, Izraeli i Indii. Kolik umíte jazyků.

Domluvím se anglicky, francouzsky, německy, italsky, rozumím španělsky, ruštinu jsem měla ve škole a nejoblíbenější můj jazyk je hebrejština. Kromě školy mě jazykům naučil právě život.

Když jste v 90. roce odešla žít do Švýcarska, jaký byl důvod?

Prostý, vdala jsem se za spolužáka, jenž pocházel ze Švýcarska. Pak jsem od něj odešla do Paříže, ale předtím jsem potkala Američana, který byl z Nového Mexika. Tak jsem se dostala do Spojených států a pak do dalších zemí. Cestovat jsem se samozřejmě bála, vždycky se bojím, když je něco neznámého, ale zároveň se mi líbí, že to mám překonat. Člověk se přepne do jiného módu, musí otevřít smysly a oprostit se od falešných civilizačních návyků. Je svobodný a začne poslouchat základní instinkty. Je to, jako když dostanete nový životní náboj.

To jste zažila i na poušti v Negevu v Izraeli?

Jednou jsem neměla z pouště odvoz, tak jsem se rozhodla jít pouští s dvěma velkými taškami osmnáct kilometrů pěšky. Měla jsem s sebou čtyři litry vody, ale nestačily. Když došla voda… a to pouštní světlo… Otevřely se mi smysly, instinkt, lidská síla a ocitla jsem se v úplně jiném světě. A když už jsem si myslela, že to nepřežiju, uslyšela jsem vodu. Našla jsem pramínek pod kamenem. Nevím, jestli to byl zázrak. Říká se, že na poušti není život, ale on tam je, jen je skrytý. A zase jsme u dimenze skrytosti.

Když už jsme u Izraele, jak se na tento konflikt díváte?

Už to přerostlo z konfliktu mezi Izraelci a Palestinci v zápas dvou hodnot, který se dotýká celého světa. Přestože nesouhlasím se vším, co izraelská strana dělá, souhlasím s tím, že se musí zlo vykořenit, musí dojít k nápravě, protože zlo nelze převychovat, jak se píše už v Bibli. Bohužel se to vše dotýká i neangažovaných civilních žen, dětí… Řešení vidím v tom, aby okolní státy těmto bezbranným lidem poskytly útočiště, jako jsme my přijali ukrajinské ženy a děti v začátku války. Egypt třeba postavil paralelně s hranicí s Gazou ještě další hranici. Vzniklo tam pásmo, kam by mohli ty nezúčastněné civilisty dočasně přemístit, mimo konflikt, ale neučinil tak…

Vy jste se v Izraeli dostala i na archeologické vykopávky, jak?

Žila jsem v roce 1997 znova ve Švýcarsku. Následující rok mně mělo být čtyřicet let a já si řekla, kdy už jindy jet do Izraele… Impulzem mi byla opět kniha, kterou jsem tentokrát našla v antikvariátu. Byla ze šedesátých let, o vykopávkách na starověké pevnosti Masada na okraji Judské pouště. Na jejím konci byla mezi ilustracemi otištěná přihláška dobrovolníků na vykopávky od Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Řekla jsem si, proč ne, třeba i po tolika letech stále dobrovolníky na nějaké vykopávky v Izraeli potřebují a já se hebrejsky učila už pět let. Napsala jsem několika univerzitám a z této Hebrejské univerzity se mi opravdu ozvali a já tam odjela. Byl to úžasný zážitek, byla jsem ve známé lokalitě Tel Hazor v Horní Galileji. Při vykopávkách se člověk noří do minulosti a pocítíte tu historii vlastním tělem i duší. Byla jsem večer hrozně unavená, ale šťastná. Vše se nedá slovy vyprávět. (úsměv)

V Taosu v Novém Mexiku jste se také dostala k divadlu, respektive k jevištnímu designu pro rockový muzikál Hair. Ve Švýcarsku jste vytvářela scénu a kostýmy pro Theater 58 Curych a v Čechách jste spolupracovala s divadlem bratří Formanů. Je to tvůrčí cesta, po které také ještě někdy půjdete?

Uvidíme, mám moc ráda týmovou práci, zvláště u malého divadla, ale muselo by to souznět se mnou, jak lidsky, tak tematicky. Teď mě třeba čeká návrh zahrady Kina Sokol v Kladně, na což se moc těším. Ostatně, na výzdobě vnitřního prostoru Kina Sokol pracuji postupně již několik let. Najdete tu několik mých nástěnných obrazů a právě teď maluji starou promítačku do jednoho z dalších výklenků. Spolupracuji i s kladenským kulturně-společenským centrem Pod Třešní.

Jen pro zajímavost k divadlu, v Americe jsem na vlastní kůži poznala ten avizovaný ‚svět neomezených možností“. Šla jsem zkrátka na konkurz, neměla jsem žádné příslušné vzdělání, žádné reference. Pouze jsem řekla, že jsem vystudovaná malířka, a ředitel divadla se mě zeptal, zda jevištní návrh dokážu udělat. Já řekla ano a on mi dal důvěru, příležitost, jen tak.

Oni dají hodně na dojem, zřejmě jsem mu pasovala do jeho týmu a já to zvládla. To je Amerika. Pomohlo mi to i dál, ve Švýcarsku jsem už měla referenci ze zámoří, což se jim líbilo. A pak už jsem tu zkušenost mohla uplatnit i u kluků Formanových, se kterými jsem právě kdysi chodila na ty večerní kurzy malby na Žižkov.

Jaké máte další umělecké plány?

Nosím v sobě už několik dalších obrazů a konečně si musím zřídit funkční webovou a instagramovou stránku. Je to výzva. Nemám to ráda, ale pravdou zůstává, že když dnes nejste online, jakoby vůbec neexistujete. (smích)