Studentka v Kladné které bylo umožněno mít psa i ve třídě. Jejím snem je pokračovat ve studiích a Pečovatelku rozšířit na Ošetřovatelku a pokud to zvládne, zkusit i Zdravotní sestru. Bojuje se svým osudem. Denně zvládá i nepřijetí od lidí ze svého okolí. 

Toto zvědavé a zatvrzele činorodé dítě, které ale nerozumí dospělému světu a  neumí s ním pracovat. A snaží se nesedět doma na gauči, i když by mohla: chce být něco platná lidem, i když u toho životem dost bloudí.

,,Ani se neměla narodit: když vezli matku na sál s odloučenou placentou, nikdo nepočítal s tím, že vůbec plod žije. Narodila se s hydrocefalem. Po narození jí voperovali do mozku ventil, který přepouští mozkomíšní mok hadičkou vedenou krkem do prostoru břišní dutiny, kde se vstřebává. Ventil vydrží cca 15 let, takže když se v létě praštila do hlavy, bylo jasné, že je to vážné. Měsíc si poležela na JIPce a po několika operacích mozku má teď ventil vyveden do horní duté žíly. Prostě prázdniny k popukání. Ale má praxi, do první třídy měla asi osm celkových narkóz a velkých operací břicha a mozku.

Rodinné prostředí měla dost složité, nekompletní rodina, ADDHD, asperger, opožděný vývoj, věková regrese. Plný invalidní důchod, díky kterému by nemusela na práci sáhnout, mohla by se vymlouvat na snížené IQ a tělesnou nedostatečnost, místo toho se do noci učíme rovnice a pravopis, pořád dokola, já sám bych to už vzdal, ale ona se pořád rve výš.

V šestnácti letech získala od organizace Pomocné tlapky přes nadaci Leontynka asistenčního psa. Jeslti si myslíte, jako jsem si to myslel já, že pes je leda je slepecký, pak vězte, že úkolem canisterapeuťáka je vzít hračku a ňuchat čumákem do svého člověka, který je zrovna shroucený, v depresích, apatii a přemýšlí o sebevraždě. Vlézt si ke svému člověku do postele a čenichem a očima mu říct, že prostě vstává, deprese může klidně spát dál v teplíčku, ale člověk prostě vstává, protože se už osm hodin nepohnul a déle pejsek už nevydrží a prostě teď se jde ven. Postavit se okamžitě mezi svého člověka a jakékoliv nebezpečí, někoho křičícího, podezřelého, něčím napřahujícího se, ale třebas i jen před dveře, kterými praštil průvan. Je to kámoš, který provází svého duševně rozbitého člověka, aby neležel v koutě zasypaný antidepresivy.

Terapeutický pes je chodící oxytocin dávkovaný dle potřeby i okolí: vychodil s paničkou základní školu v Plzni a pak dvouletý obor Pečovatel v Praze v Platnéřské a rozháněl stress a chmury v každé třídě .Co my bychom v osmdesátkách dali za to, podrbat si v uprostřed tříhodinovky matematiky štěka a u tabule si nechat povzbudivě olíznout nervozně zpocenou dlaň. Oni dnes tu možnost mají a pomáhá to.

Pes Bruno si užil svoje, ale Zuzka se díky němu učí samostatně žít ve společnosti. A daří se jí to, snaží se. Praxi v domovech důchodců i v LDN už má z minulé školy a o prázdninách pomáhala při domácí péči o umírajícího s finálním stádiem rakoviny. Byla ona, kdo nenahmatala tep a musela to oznámit rodině, takže svůj křest ohněm má za sebou ještě před začátkem studia. A proto jí věřím, že je to správně vynaložená příležitost, kterou jako společnost dáváme znevýhodněným,“ sdělil pro Kladenské listy nevlastní otec Ivo Škramník.

„Školu čeká také mnoho neprobádaných výzev, je tu vlastně průkopníkem.
Pes je sice skvěle vychovaný a má za sebou mnoho let praxe, nic jej už nerozhází, ale není na baterky, budou s ním i neočekávané situace a věřím, že si škola i Zuzka navzájem pomohou“ dodal na závěr Ivo,

Vyjádření, studentky, mladé slečny Zuzany i Střední zdravotnícké školy a odborné školy v Kladně, přineseme jako součást videoreportáže v následujících dnech.