Adéla Rusová patří už mezi zkušenější autory. Na jejím dobře vypointovaném příběhu, který se nachází někde na pomezí scifi a fantasy je to poznat.

Dva vládní magiriové, kontrolující čtvrti Liverpoolu, čekající na alespoň mírnou známku jakékoliv magické schopnosti. Dnes mají štěstí – jsou kousek od autobusové zastávky, na které čeká Alyssa Larsenová. Procházejí kolem, ale pořád nic.

„Pojďme tudy,” říká vyšší z nich a zabočuje za roh. Najednou se zastaví. Oba se na sebe kouknou, kývnou a rozhlíží se okolo.

„Bingo!” říká menší po chvilce a ukáže na Alyssu. Zaměří se na ni a… Už kráčela směrem k nim. Když se osoba nebrání, hned je to lehčí. Druhý, vyšší, se spojuje s jejich centrálou a oba i Alyssou mizí.

Alyssa se podívala na roh, za kterým se měli tito muži za chvíli objevit. Sice už slyšela, že nějací magiriové jsou a berou všechny, kteří mají dostatečně vyvinutou schopnost. Vždy jí to však přišlo vymyšlené… A hlavně nelegální. Proto se většinou schopnosti tutlaly, teď se ale přesvědčila, že je stejně dokáží vycítit.

Hlavně se musí dostat pryč odtud, jinak ji tihle podivíni někam odtáhnou. Rozeběhla se na druhou stranu, skoro na konec ulice. Pravděpodobně už vyšli za rohem a zachytili přítomnost její schopnosti, ale bála se otočit a podívat, jestli tomu opravdu tak je.

Objevují se další magiriové a prohledávají celý blok. Informovali je.

Podívala se na místa, kde se mají postavy objevit. Tato vize bohužel nebyla tak časná jako předešlá – čtyři další magiriové se vyrojili necelých deset vteřin po ní. Dva z nich vybaveni něčím vypadajícím jako šipky k terči. Jeden z magiriů jí kompletně znehybněl. Cítila, jak ji jedna z šipek trefila přímo do krku. Sesypala se k zemi.

   Probudila se s třeštěním hlavy na tvrdé posteli. Posadila se a měla co dělat, aby se na čisté přikrývky nepozvracela. U nohou jí leželo složené oblečení s lístečkem: ‘Obleč se a počkej na půl devátou.’ Opatrně se zvedla a oblékla se do bílé košile s černými kalhotami. Rozhlédla se po místnosti. Na bílé zdi nad postelí visely hodiny. Bylo osm, takže měla ještě půl hodiny času. V místnosti bylo šest lůžek s nočními stolky a dvoje dveře. S roztočenou hlavou přešla k bližším dveřím. Za nimi byla koupelna se sprchami, toaletami a umyvadly. Měla obrovskou žízeň. Okamžitě se přilepila k umyvadlu a hltavě pila, pak se celá polila. Z okna koupelny bylo vidět na menší náměstí. Rozhodla se prozkoumat, co je za druhými většími dveřmi.

Za těžkými dveřmi se nacházela chodbička, která ústila k širokému schodišti. Interiér byl oproti pokoji bohatší – stěny natřeny na tmavě červeno, lampičky visící na stěnách, pár křesel. Sešla schody do hezkého velkého pokoje.

   Na levé straně místnosti stála za pultem dívka s černými vlasy, trochu starší než ona. Černovláska zvedla oči od sešitu, co držela v ruce.

„Nemáš být na nějaké lekci?” řekla a zvědavě si jí prohlížela

„No… nevím. Kde to jsem?”

„Oh, ty jsi tu nová? Proto si tě nepamatuju… No, teď jsi v Osadě Abberley.” Podívala se na Alyssu, jako by čekala na nějakou reakci. Když uviděla, že se Alyssa zamračila, pokračovala: „Jsme trochu západně od Londýna.”

„Londýna?” Z Liverpoolu do Londýna to byly čtyři hodiny autem…

„A p-proč tu jsem?”

„Podle toho odznáčku, bych řekla, že na výcvik.” ukázala na košili.

Alyssa si odznaku ani nevšimla. Pootočila si ho v ruce a prohlédla si ho. Na červeném kosočtverci se lesklo zlaté F-41. Dívka za pultem měla také odznak, ale na červeném kolečku měla stříbrné D-35.

„Budou tu cvičit tvou schopnost. Vítej v novém domově.”

„To tady teď budu bydlet?”

Dívka přikývla.

„Co mí rodiče?”

„Možná jim nakecali, že jsi mrtvá. To už se párkrát stalo… Nebo, že jsi pro ně moc nebezpečná. Parch-“ zastavila se a rozhlédla se, jestli není někdo kolem. „Parchanti,” došeptla.

„Takže už je nikdy neuvidím?” Hrozná představa… „A kdo jsou ti parchanti?”

„Nejspíš ne.” Při těchto slovech se dívka zatvářila provinile, jako by ji mrzelo, že to Alysse říká zrovna ona. „A ty parchanty za chvíli poznáš sama. Radši se vrať zpátky na pokoj. Když tak si tě najdu po tvým výcviku.” Nuceně se pousmála. Když už se Alyssa chystala vyjít schody, dívka na ni ještě křikla:

 „Moment! Jsem Mai, jak se jmenuješ ty?”

„Alyssa.”

Mai kývla a zase se sklonila k sešitu.

   V očích Alyssu tlačily slzy. Odběhla do koupelny a opláchla se studenou vodou. Byla ještě víc bledá než obvykle. Vrátila se do pokoje a sedla si na postel. Čekala až se jí někdo ujme.

 Těžké dveře se konečně otevřely. Dovnitř vešel mladý muž.

„Ty jsi čtyřicet jednička?” křikl na ni ode dveří. Alyssa se nechápavě zamračila.

„Jsi Alyssa Larsenová?”

„A-ano.”

„Dobrá, pojď sem.” Vstala a přicupitala k němu.

„Jsem vizař O’Connel. Tvůj strážce. Teď jsi F-41. Budu tu cvičit tvůj dar. Až složíš zkoušky, budeš oficiální vizař, jako já. Potom můžeš dostat fajn práci na ministerstvu jako magirij nebo zůstat jako strážce tady.”

Vykročili spolu na chodbu. V dolní hale jim Mai otevřela dveře ven. Až venku se odvážila Alyssa znovu promluvit:

„Na co bude vládě předpověď blízké budoucnosti? Chodí snad ministři o víkendech do kasina?”

„Když se to naučíš ovládat, nebude to jen blízká budoucnost. Budeš moct vidět klidně i pár let před a varovat je. Předpokládám, že vize se ti objevují náhodně?” Alyssa přikývla.

Z náměstí zabočili za polorozpadlý kostel. Přešli přes kamenný most a ocitli se na travnatém place. Hned vedle začínal jehličnatý les. Krásně to tam vonělo a jarní vzduch přiměl Alyssu na chvíli zapomenout všechno shromážděné trauma. O’Connel se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu.

„Vezmi si tohle,” podal jí zlatý prstýnek. “A zkus se uvolnit.”

„Na co ten prsten?”

„Mohlo by ti to pomoci ve zlepšení tvé dovednosti. Byl na něm proveden speciální rituál. Na každou schopnost je nějaká pomůcka.” Alyssa si nasadila kroužek na prostředníček levé ruky. „Zkusíme vizi na dnešní večer. Soustřeď se.”

Trvalo dlouhé čtyři hodiny, než večerní vizi uviděla. Byla to vize velmi rozostřená, vizař však vysvětlil, že na první ‘nucenou’ vizi je to normální.

   Alyssa vychází z pokoje. Mai už na ni čeká na chodbě.

„Mai! Mám si tu prý najít něco k večeři.“

„Taky se jdu najíst, pojď.”

Sedí spolu v malém loubí. Mai tomu říká V uličce poblíž vydává nějaký mladík kaši. Mai jí vysvětlila, že takto dopadne každý, kdo neudělal zkoušky – stane se z něj otrok Osady.

Vize se ten večer vyplnila.

Každý den brzo ráno přišel vizař Alyssu vzbudit. Jejich výcviky byly dlouhé a únavné, ale vedla si dobře. Už měla i tu čest vyhrát nad ním v boji, kde měla předpovídat jeho kroky. Párkrát cvičili i v noci, aby byla schopná orientovat se v boji ve tmě. Když však přišly boje, kde i O’Connel zapojil své budoucí vize, už to tak jednoduché nebylo. Dokonce už dokázala předpovědět i matnou roční budoucnost, Vizaři však lhala o tom, co doopravdy viděla. Bylo divné, že na to nic neřekl. Přece jen uměl předpovídat budoucnost lépe než ona…

„Alysso,“ řekl jednoho dne při výcviku. „Při našich lekcích jsem si všiml jedné zajímavosti o tvém daru. Když předpovíš budoucnost, jsi schopná ji změnit. U žádného jiného vizaře jsem nic takového neviděl.“

„Vážně?“

Vizař kývl.

„Slib mi, že o tomhle nikomu neřekneš. Musí to zůstat jen mezi námi, rozumíš?“

Přikývla.

„Mohlo by to být důležité…“ šeptl.

Celá Osada Abberley se jí začala hnusit každým dnem víc a víc. Všichni strážci se chovali hrubě a nevychovaně. Měla štěstí, že O’Connel mezi takové strážce nepatřil a choval se k ní slušně. Dokonce jí párkrát řekl jménem místo jejího čísla. K ostatním strážcům se choval odtažitě, ani si nevšimla, že by mezi nimi měl byť jediného přítele. Teď už ji čekala jen finální zkouška.

   Brzy ráno přivedl vizař Alyssu na mýtinku uprostřed lesa. Měla najít cestu zpět do Osady a neumřít přitom, pomocí budoucích vizí. Celou dobu měla oči omotané černým šátkem, aby to neměla tak lehké. Vizař před ni něco položil.

„V tomhle batohu máš všechno potřebné – světlici, zapalovač, pistoli…“ Sevřel jí ruku. „Sbohem a hodně štěstí, Alysso.”

„Děkuji,“ šeptla.

Když se dlouho neozýval, sundala si šátek z očí. Určitě o jejím plánu utéct věděl, ale nic s tím neudělal a ani neudělá. Podle mechu poznala, kudy přesně Osada je. Vydala se na druhou stranu od ní. Po zhruba půl hodině chůze zaslechla prvního proda. Rychle vytáhla z batohu zbraň     

Prodové byli státním experimentem, který se vymknul z ruky – místo chlupatých roztomilých zvířátek, to byly metr a půl vysoké smrduté zrůdy.

Tenhle šel Alysse po pravé noze. Včas uhnula a neohrabaný prod spadl čumákem na zem.

Vize se vyplnila a prod ležel s čumákem ve vlhké půdě. Zamířila na něj zbraní a zavřela oči. Zvíře zakvílelo. Alysse se zvedl žaludek. Cestou musela střelit ještě dva prody. Šla už celou věčnost až konečně stála před cedulí ‘Nebezpečí smrti: MINY.’

Další prod. Skáče jí po pravé noze.

Vize se zpozdila. Nestihla uskočit a prod se jí zakousl do masa. Alyssa sevřela zuby bolestí. Instinktivně ho praštila do hlavy, ale nic to s ním neudělalo. Natáhla se po pistoli, kterou před tím leknutím upustila vedle sebe a střelila. Prod se pustil a zakvílel. Jeho tělo se skutálelo na jednu z min. Vybouchla a tvorovo tělo bylo vymrštěno do výšky. Alyssa se neudržela a pozvracela se. Pár minut seděla na zemi a hluboce oddechovala, po tvářích se jí řinuly slzy. Jak to, že tuhle část vize včera neviděla?

Hlubokou ránu na noze si obvázala šátkem. Nápad přejít po minách nebyl dobrý už od začátku a teď se zdál ještě horší. Šáhla po větším kameni a hodila ho několik metrů na minové pole. Další výbuch.

„Sakra,“ šeptla.

I kdyby se pole nějak přejít dalo, s krvácející nohou by to bylo ještě nebezpečnější. Zvedla se a koukla na ránu. Podobný šrám jí ukazovala Mai. Měla ho na ruce od jednoho strážce. Nechtěla udělat, co jí nakázal, a tak jí ublížil. Mai si nezaslouží tam do konce života dřít. Nikdo z lidí si tam nezaslouží žít a otročit. Hodně lidí se systémem vůbec nesouhlasilo. Dokázali by se vzbouřit a dostat se ven. Možná by jim v tom mohl pomoct i O’Connel, vždyť říkal, že by dokázala věci změnit…

„Musím se tam vrátit,“ řekla a začala klopýtat směrem k Osadě.