Trenér Pazdera i kapitán Ullmann o něm mluví jako o tom, kdo v průběhu sezony udělal největší herní progres. Ještě v minulé sezoně střídal zápasy v juniorce s těmi za A-tým, v této už byl ale obránce Matěj Stůj jeho pevnou součástí. A zůstane dál. „Volal mi trenér a ptal se, jestli chci pokračovat. Bez váhání jsem mu odpověděl, že chci. Protože v té naší práci vidím smysl a věřím jí,“ říká Stůj pro klubový web Kanonýrů v dalším ze série hráčských posezonních rozhovorů.

Progres, to je nejčastější slovo, které spoluhráči i trenéři u vašeho jména říkají. Co stojí za herním posunem, který jste v této sezoně udělal?

Bylo to tím, že jsme si s trenérem Honzou Pazderou jasně řekli, co já od florbalu chci a kde on mě vidí. Stanovili jsme si cíl, který – jak on sám říká – mám pořád vyšší. A i já doufám, že dál poroste. Kromě nastavení cílů za posunem stojí i poslouchání jeho rozhodnutí a rad. Hodně jsme se bavili po tréninku, po zápasech. Říkal mi, co jsem udělal špatně, nebo co naopak dobře. Pořád jsme rozebírali hru, pracovali na rozehrávce, malých detailech. A taky je klíčové, že jsem já na sebe náročný. Chci víc a víc. A když trenér viděl, že do mě může hustit, psychicky mě to nerozebere, tak na mě kladl větší a větší tíhu. Já to unesl a posunul jsem se.

Máte tu náročnost z hokeje, který jste dlouho hrál, či je přímo ve vás?

Plyne od rodičů. Oba to jsou sportovci a vždycky mi kladli na srdce, že jestli chci sport dělat, tak ať je to naplno, nebo vůbec. Ve sportu musíte být stoprocentní. Když ho neděláte naplno a jste součást týmu, tak se pak nemůžete divit, že nebudete stavěnej. Či když necháte tým ve štychu nebo mu nic nepřidáte. A to nejen herně, ale i psychicky. To mám od rodičů. Ale i hokej, který zmiňujete, na tom má podíl. Je v něm větší konkurence, je tam i víc hráčů a musíte se s tím vypořádat. Navíc jsem u sportu odmalička, dělal jsem fotbal, hokej, bojové sporty a zjišťoval jsem, co by mě bavilo. Vidíte úspěšné lidi, kteří se sportem živí. Uvědomujete si, že sport nemůže dělat dlouho, florbal na nejvyšší úrovni třeba do 35. Takže pochopíte, že jsou jiné věci, které se na rozdíl od sportu dají odložit. Pak můžete na sebe klást mnohem větší nároky a něco jiného ošulit.

Když jste se před sezonou dozvěděl, že přichází do Kladna trenér Pazdera, měl jste obavy? Přece jen se o něm ví, že je přísný, neústupný.

Nebudu mlžit, že bychom se o tom před sezonou nebavili a některým klukům, co byli z florbalového prostředí, to nesedělo. Nezažili totiž na Kladně někoho tak přísného. Albín (Dušan Přívara), když byl v pozici trenéra, tak se dokázal naštvat, být přísný, ale pořád jsme ho brali jako spoluhráče, kamaráda. To Honza je „jen“ trenér a má hlavní úkol, aby nás dostal do superligy. Taky jsem se sám sebe ptal, co „to“ asi přijde. Ale hned na první schůzce bylo vidět, že si je jistý v tom, co dělá. Odborník na svém místě. Mám rád tu přísnost, protože pak tréninky i zápasy za něco stojí. Když nebude na střídačce člověk, který má respekt, nikam by se to u nás nepohnulo. Máme spoustu mladých hráčů a musí tu být někdo, kdo nastaví přísnost a vysokou laťku.

Nemáte teď nabídky jít jinam? Přece jen Kladno bude dál hrát 1. ligu.

Ne, ne, ne! Jsou to tři dny, co mi trenér volal a říkal, že kvůli koronaviru je konec sezony. Měli jsme hodinový hovor, ptal se mě, jestli chci pokračovat dál, jestli tomu věřím.

Co jste odpověděl?

Bez váhání jsem řekl, že pokračovat chci. Vidím v tom smysl. Je to tady od Honzy hodně dobře nastavené. Vedení i marketing mají jeden velký cíl, který ještě není dosažený. A já chci být součástí toho příběhu a pomoct k úspěchu. Aby se o Kladnu říkalo, že je to klub, který má vysoké ambice. Aby sem rodiče chtěli poslat své děti, protože budeme mít jméno, respekt. To se podaří, když uspěje áčko, junioři. Když ukážeme, že tu máme dobrou mládež, dobré trenéry, kteří se podílejí na výchově. Máme třeba skills (dovednostní) tréninky, které jsou ve florbale obrovským progresem. Mně hodně daly, protože jsem byl víc na hokejce než dřív. Ale jsou tu i kondiční tréninky s Honzou Pechrem, který s námi ovšem pracuje i mimo posilovnu. Kdykoliv mu napíšeme, je tu pro nás. Máme od něj servis 24 hodin, sedm dní v týdnu! To mi taky svědčí, protože mám rád železo a v tréninku ho potřebuji. Jsem si jistý, že Kladno svou cestou může být příkladem i pro jiné florbalové kluby. A že pokud se i ony inspirují, pomůže to florbalu k většímu růstu a stane se z něj etablovaný sport.

Vy ale nejste v Kanonýrech jen v roli hráče, ale podílíte se také na marketingu. To je ve vašem věku slušná škola, ne?

Ano. Šel jsem do toho s tím, že mě marketing baví. Pracují tu lidé, které to rovněž baví, chtějí klub posunout a můžeme se od sebe navzájem učit, protože každý přináší nějaké nápady. Rázem do toho vidím i z jiné stránky, což je fajn. Ale tuto pracovní část marketingu si nepřivádím na hřiště, protože by mě to mohlo omezovat. Nemyslím na to, že když vyhrajeme, tak se nám může stát to a to.

Co vás v sezoně nejvíce potěšilo, motivovalo?

Naši švédští kluci. Četl jsem rozhovor s Filipem Ullmannem a budu se asi opakovat, ale oni přinesli jiný pohled. Joel jakmile přišel na trénink či zápas, ničím se nerozptyloval, pořád se soustředil na práci. Viděl jsem, že i na tréninku dělá rozdílové věci. Když to řeknu blbě, zatímco my často na stanovišti jen stojíme a čekáme, až přijde na nás řada, on i v tom čase pracuje. Cizinci hodně náš klub obohatili. Obrovský úspěch mají i mezinárodní tréninky pro mládež, na kterých se podíleli a myslím, že díky zahraničním hráčům jsou Kanonýři mnohem otevřenější.

Autor: Robert Sára